20 Cdo 4814/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné J. K., zastoupené JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně II., Benešova 245, proti povinnému P. K., zastoupenému Mgr., Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně III., Legerova 148, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 Nc 2992/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 4. 2009, č. j. 23 Co 45/2009-31, ve znění opravného usnesení z 23. 7. 2009, č. j. 23 Co 45/2009-42, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr., Bc. Tomáše Kasala, advokáta.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 20. 10. 2008, č. j. 14 Nc 2992/2008-7, jímž okresní soud nařídil exekuci vyklizením bytu, a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že oprávněná neprokázala „aktuální“ zajištění náhradního bytu určeného exekučním titulem. Předložila-li totiž návrhy nájemních smluv, jimiž mínili vlastníci bytu č. 17 v Kolíně III. na Funkeho ulici č. p. 914 (nejprve od 10. 2. 2007 manželé Ing. M. a R. M. /č. l. 6/, a poté od 2. 5. 2007 jejich právní nástupkyně, pozdější vlastnice bytu
I. M. /viz smlouva z 8. 10. 2007 na č. l. 27/), tento byt – jako náhradní – pronajmout povinnému, jednalo se v obou případech o návrhy smluv z roku 2007, nezpůsobilé prokázat aktuální zajištění bytové náhrady, a to ani ve vztahu k datu zahájení exekučního řízení (12. 9. 2008) ani, a to tím spíše, k datu jednání před odvolacím soudem a vydání dovoláním napadeného usnesení (21. 4. 2009).
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že neprokázala zajištění bytové náhrady určené exekučním titulem. Ačkoli exekuční spis obsahuje oba návrhy nájemních smluv, podepsané jak původními vlastníky bytu, tak jeho vlastnicí následující, rozhodné podle dovolatelky je to, že zajištění náhradního bytu prokázala pozdějším návrhem na uzavření nájemní smlouvy z 8. 10. 2007, výpisem z katastru nemovitostí z 19. 9. 2007 a notářským zápisem ze dne 12. 10. 2007 obsaženým ve spise o vykonávacím řízení, vedeném pod sp. zn. E 1479/2007, a „není tedy nutné zabývat se v předmětné věci tím, co podepsali jako pronajímatelé manželé R. a Ing. M. M.
Povinný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v části dovolání týkající se exekuce nařízené k vymožení pohledávky přiznané rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že oprávněná neprokázala zajištění bytové náhrady určené exekučním titulem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Předně nutno zdůraznit, že dovolatelka brojí proti posouzení, na němž napadené rozhodnutí nespočívá (důvodem zamítnutí návrhu na nařízení exekuce odvolacím soudem nebyla – a to ani jako jedna z více skutečností – existence dvou návrhů na uzavření nájemních smluv) a naopak posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá, nenapadá, resp. závěr, jenž je skutečným důvodem zamítnutí jejího návrhu, nijak nevyvrací. Oním zásadním důvodem je totiž skutečnost, že oprávněná ani přes výzvu odvolacího soudu neprokázala aktuální existenci zajištěného náhradního bytu, jelikož při odvolacím jednání 21. 4. 2009 měla k dispozici stále pouze návrh nájemní smlouvy z 8. 10. 2007 podepsaný I. M., tedy listinný důkaz osvědčující stav před relativně dlouhou dobou roku a půl. Závěr odvolacího soudu, že nejen nedoložila „aktuální stav,“ ale že naopak její tvrzení o placení nájemného za náhradní byt (pouze) do konce roku 2008 dále zvýšilo pochybnosti o tom, zda bytová náhrada byla skutečně zajištěna ještě v době předmětného exekučního řízení (a vydání napadeného rozhodnutí /§ 154 odst. 1, § 211 a § 254 odst. 1 o. s. ř./), oprávněná v dovolání nenapadla a naopak při odvolacím jednání (č. l. 29 versa) uvedla, že povinný ve vyklizovaném bytě (který je již ve vlastnictví „jiné osoby“) už nebydlí, jelikož si na pozemku svých rodičů postavil dům vlastní, a zdůraznila, že „jejím cílem však je, aby exekuční řízení bylo zastaveno teprve na základě konstatování exekutora, že povinný v bytě nebydlí a nemá tam žádné věci.“
Za tohoto stavu nelze dospět k závěru jinému, než že se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Jelikož dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/ bod 2. vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 460,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu