20 Cdo 4885/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Česká podnikatelská pojišťovna, a.
s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8 - Karlín, Pobřežní č. 665/23,
identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Marcelem Marčišinem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 27, proti povinnému P. D.,
zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí 28. října
č. 9, pro 295 880 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 80 EXE 1847/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 6. června 2016, č. j. 20 Co 385/2015-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2016, č. j. 20 Co 385/2015-48,
a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. května 2015, č. j. 80 EXE
1847/2014-29 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K návrhu oprávněné Městský soud v Brně dne 28. 3. 2014, č. j. 80 EXE
1847/2014-15, pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Jindru, Exekutorský úřad
Semily, vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 2. 6. 2011, sp. zn. 9 T 25/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 4. 4. 2012, č. j. 5 To 238/2011-327, jímž byla povinnému mimo jiné
vůči poškozené V. D., (dále též jen „poškozená“), uložena povinnost k zaplacení
bolestného ve výši 292 800 Kč, úhrady regulačních poplatků ve výši 2 880 Kč a
úhrada rehabilitace ve výši 200 Kč. Povinnost k zaplacení těchto částek byla
povinnému uložena jako pachateli přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147
odst. 1,2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se jako řidič
nákladního automobilu Avia 31, dopustil dne 14. 9. 2010, když na přechodu pro
chodce srazil i poškozenou. Svoji aktivní legitimaci k podání exekučního návrhu
oprávněná odůvodnila tím, že poškozené vyplatila pojistné plnění ve výši
přiznané exekučním titulem, a proto na ni jako na pojistitele podle ustanovení
§ 33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, přešlo právo na náhradu škody
vzniklé v souvislosti s pojistnou událostí.
Podáním ze dne 13. 6. 2014 povinný navrhl zastavení exekuce podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., exekučního řádu. Má za to, že
vymáhaná pohledávka zanikla tím, že oprávněná zaplatila částku 295 880 Kč
poškozené. K platbě došlo proto, že povinný byl u oprávněné pojištěn podle
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Za takových
okolností může oprávněná ve zvláštním nalézacím řízení vůči povinnému uplatnit
maximálně právo na regresní plnění, je-li dán některý z předpokladů stanovených
v § 10 zákona č. 168/1999 Sb., avšak nepřechází na ni právo požadovat po
pojištěném (povinném) plnění, které vyplatila poškozené na základě předmětného
exekučního titulu. Ustanovení § 33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě,
se na daný případ nepoužije, protože ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je vůči němu v poměru speciality.
Usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 80 EXE 1847/2014-29, Městský soud v Brně
návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Uzavřel, že oprávněná tvrdila a
doložila, že v rámci likvidace pojistné události z titulu pojištění povinného
vyplatila poškozené po vydání exekučního titulu dne 11. 10. 2011 částku 105 673
Kč a dne 9. 12. 2011 částku 190 207 Kč, tedy celkem 295 880 Kč. Ve smyslu § 33
zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, tak na ni přešlo právo na plnění
vůči povinnému vyplývající z exekučního titulu a je tedy aktivně legitimována
podle § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, který umožňuje, aby
exekuce byla vedena ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí veden jako
oprávněný.
K odvolání povinného (jež bylo opřeno o argumenty, které byly uvedeny v návrhu
na zastavení exekuce) usnesením ze dne 6. 6. 2016, č. j. 20 Co 385/2015-48,
Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se
ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci ze strany soudu
prvního stupně. Dodal, že k přechodu pohledávky z poškozené na oprávněnou došlo
přímo ze zákona (§ 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě) a v
takovém případě má oprávněná pouze prokázat, že nastala zákonem předpokládaná
skutečnost mající za následek přechod práva. Touto skutečností je výplata
pojistného plnění. Listina, kterou je taková okolnost prokazována, nemusí být
vydána ani ověřena státním orgánem nebo notářem (stanovisko Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79).
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. V něm mimo jiné uvedl, že
podle ustanovení § 33 zákona č. 97/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nemohlo dojít
k přechodu práva na náhradu škody z poškozeného na pojistitele (na oprávněnou),
pokud osobou, vůči níž je nárok uplatňován, je subjekt, který je nejen škůdcem,
ale i osobou, která se u oprávněné nechala pojistit. Za takových okolností
totiž oprávněná plnila poškozené z titulu pojistné smlouvy o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, podle níž je pojištěným
povinný. Exekuce oprávněné vůči povinnému tedy nemůže být vedena na základě
předmětného exekučního titulu, ale případně jen na podkladu (dosud
neexistujícího) zvláštního nalézacího rozhodnutí, v jehož rámci by oprávněná
vůči povinnému získala právo na zaplacení regresu podle ustanovení § 10 zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. prosince 2014
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále též
jen „ex. řádu“), proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný,
nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze
vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo
či bylo převedeno právo z exekučního titulu.
Oprávněná by byla v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 ex. řádu aktivně
legitimována k vedení exekuce jen v případě, že by byl správný právní názor
odvolacího soudu, že právo poškozené na náhradu škody vůči povinnému z
předmětného exekučního titulu přešlo ze zákona (podle ustanovení § 33 odst. 1
zákona č. 37/2004 o pojistné smlouvě, ve znění do 31. 12. 2013) na oprávněnou,
a to v okamžiku, kdy oprávněná poskytla poškozené plnění, jež bylo povinnému
uloženo exekučním titulem. Popsaný právní závěr odvolacího soudu však není
správný. Již v usnesení ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, Nejvyšší
soud uzavřel, že postižní právo pojistitele podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb.,
o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, není právem na náhradu škody, nýbrž
zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho
pojistitel plnil. Předpoklady vzniku postižního nároku pojistitele stanoví
pouze § 10 tohoto zákona a nelze je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik
nároku na náhradu škody (např. § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku). Použití ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu má
význam pouze pro určení pojištěného, tedy toho, na jehož odpovědnost za škodu
se pojištění odpovědnosti vztahuje.
Z odcitovaného rozhodnutí mimo jiné plyne, že při vypořádání plnění
poskytnutého pojišťovnou poškozené se mezi pojišťovnou (zde oprávněnou) jako
pojistitelem a povinným jako pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, využije výlučně ustanovení § 10
tohoto zákona a nikoliv ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004, o pojistné
smlouvě, ve znění do 31. 12. 2013. Jestliže odvolací soud v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ztotožnil právo poškozené na náhradu škody,
kterou jí způsobil povinný a která mu byla uložena ke splnění v předmětném
exekučním titulu, s případným (a od práva poškozené na náhradu škody odlišným)
právem oprávněné jako pojistitele na regres vůči povinnému jako pojištěnému
podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla, a na základě tohoto ztotožnění s odkazem na ustanovení § 36
odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. uzavřel, oprávněná je aktivně legitimována k
vedení exekuce, nemůže jeho právní závěr obstát. Naopak platí, že právo
poškozené na náhradu škody způsobené viníkem dopravní nehody (zde povinným)
nelze ztotožnit s případným právem pojistitele, u něhož je viník pojištěn, na
regres podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla. Právo na regres vůči škůdci při vyplacení pojistného plnění
ze strany pojišťovny ani nemusí existovat, protože vznikne jen při splnění
zvláštních podmínek předepsaných právě v ustanovení § 10 citovaného zákona.
Na pojistitele (oprávněnou) tedy nepřešlo právo poškozené na náhradu škody vůči
pojištěnému viníku dopravní nehody ani poté, co na základě pojistného vztahu s
pojištěným viníkem zaplatil poškozené plnění, které bylo pojištěnému viníkovi
ve vztahu k poškozené uloženo exekučním titulem. Pojistitel proto podle § 36
odst. 3 ex. řádu není osobou aktivně legitimovanou k zahájení a k vedení
exekuce na základě exekučního titulu ve prospěch poškozené vůči pojištěnému
viníku.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského
soudu v Brně zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo
zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu