20 Cdo 4978/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Eggenberg, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8,
Učitelská 1574/54, identifikační číslo osoby 48587923, zastoupené JUDr. Aloisem
Dvořákem, advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo nám. 3174/7a, P. O. BOX 77,
proti povinnému F. O., zastoupenému JUDr. Věrou Rýdlovou, advokátkou se sídlem
v Praze 4, Dobronická 1257, pro 3 675 169,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 Nc 7509/2008, o dovolání oprávněné
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14.
9. 2010, č. j. 29 Co 414/2010-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náklady řízení ve výši 1300,- Kč do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Věry Rýdlové.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 13. 4. 2010, č. j. 9 Nc
7509/2008-51, zastavil exekuci na majetek povinného (výrok I), oprávněné uložil
zaplatit povinnému náklady řízení 5 520,- Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok II)
a dále oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Janu Grosamovi
náklady exekuce 7 800,- Kč (výrok III).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ačkoliv nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že je exekuční soud vázán
tím, jak nalézací soud vyznačí na exekučním titulu právní moc, dospěl stejně
jako soud prvního stupně k závěru, že právo vymáhat pohledávku přiznanou
exekučním titulem je promlčeno, jestliže exekuční titul se stal vykonatelným
dne 10. 6. 1998, desetiletá promlčecí doba ve smyslu § 110 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč.
zák.“), uplynula dnem 10. 6. 2008 a návrh na nařízení exekuce byl nejdříve
podán dne 31. 7. 2008.
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s.
ř.“). Uvedla, že vycházela z doložky právní moci vyznačené na exekučním titulu,
a proto návrh na nařízení exekuce zaslaný faxem dne 31. 7. 2008 a doplněný v
třídenní lhůtě byl podán před uplynutím promlčecí lhůty. Navrhla, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že návrh na nařízení exekuce byl podán
po uplynutí promlčecí doby, a navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné
zamítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §
130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího
soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li
dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího
soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Oprávněná, jež ostatně ani pojem „zásadní právní význam“ v dovolání nepoužila,
se však otázkou jeho přípustnosti nezabývala a argumenty ve prospěch názoru, že
podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou v daném
případě splněny, dovolacímu soudu nenabídla. Ani samotným hodnocením námitek
vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném
důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž
v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných
otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené
soudní praxe. Odvolací soud správně vyřešil otázku vázanosti potvrzením
(doložkou) vykonatelnosti vystaveným nalézacím soudem tak, že je oprávněn sám
zjišťovat, zda exekuční titul byl povinnému řádně doručen (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod
číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li exekučním
titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení (§ 40 odst. 1 písm. a/
zákona č. 120/2001 Sb.), vychází exekuční soud především z připojeného
stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, případně z
potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 38
odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., § 261 odst. 2, 3 o. s. ř.). Vyvstanou-li však
pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména zda byl
povinnému řádně doručen, je soud oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění
(srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu).
Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7.
1997, č. j. 22 Sm 17/97-15, bylo povinnému F. O. uloženo zaplatit směnečný
peníz ve výši 3 675 169,- Kč a odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného
peníze. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 4. 1998, č. j. 22 Cm
103/97-32, rozhodl, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti a
zároveň povinnému uložil zaplatit navrhovateli – tehdy společnosti Barrel spol.
s r. o. - k rukám jeho zástupce 12 250,- Kč (1/3 směnečného peníze) do tří dnů
od právní moci rozsudku. Na rozsudku byla původně vyznačena právní moc 31. 7.
1998.
Jestliže odvolací soud měl pochybnosti o vyznačené doložce právní moci v
souvislosti s tím, že oznámení zástupce povinného JUDr. Jiřího Zelenky o
ukončení zastupování ze dne 12. 6. 1998 bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem
doručeno až 15. 6. 1998, tedy poté, co byl JUDr. Jiří Zelenka ve smyslu § 47
odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (při druhém pokusu o
doručení) dne 18. 5. 1998 písemně vyrozuměn, že si má písemnost do tří dnů
vyzvednout, a že nevyzvedne-li si ji do tří dnů od uložení, považuje se
poslední den této lhůty za den doručení, byl oprávněn si sám posoudit - jak již
bylo uvedeno výše - kdy k účinnému doručení rozsudku došlo, kdy rozsudek nabyl
právní moci a kdy se stal vykonatelný. Po přijetí závěru, že rozsudek nabyl
právní moci 6. 6. 1998 a stal se vykonatelným dne 10. 6. 1998, odvolací soud
nevybočil z rozhodovací praxe soudů ani tím, posoudil-li promlčecí dobu jako
desetiletou podle § 110 odst. 1 obč. zák. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, uveřejněné pod číslem
103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl přijat závěr, že
právo ze směnky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu se promlčí v desetileté
promlčecí době podle § 110 odst. 1 obč. zák., a to i v případě, že směnka
zajišťovala obchodněprávní vztah).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
Dovolání oprávněné bylo odmítnuto, povinnému vzniklo podle ustanovení § 146
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu mu soud
přiznal náhradu nákladů v souvislosti s podáním vyjádření jeho právní
zástupkyně ze dne 2. 1. 2011, tvořených odměnou ve výši 1000,- Kč (§ 12 odst. 1
písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, po snížení
podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, a podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky) a
paušální náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu