20 Cdo 499/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované Okresní správě
sociálního zabezpečení v T., o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 13/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2005, č. j. 13 Co 876/2004-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud
prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Odvolací
soud s poukazem na právní závěry vyložené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze
dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004 dovozuje, že omezení žalobce
v nakládání s majetkem, jenž svěřil jím zřízené příspěvkové organizaci k
hospodářskému využití, má za následek jeho povinnost strpět postižení
takovéhoto majetku při vynucování plnění povinností vůči tomuto subjektu.
Postižení uvedeného majetku (při současném splnění dalších zákonných
předpokladů) tak představuje oprávněnost postihu majetku, a to i proti
vlastnickému právu subjektu odlišného od osoby z exekučního titulu povinné.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení § 256 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále
také jen „o.s.ř.“) a ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního
řádu, neboť je exekuce vedena na movitý majetek ve vlastnictví osoby odlišné od
osoby uvedené v exekučním titulu. Dle názoru žalobce je napadené rozhodnutí
taktéž v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí (exekucí) na majetku zřizovatele, který byl předán jím
zřízené příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k
vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). V
uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého
příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným
majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené
plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a
nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný
i v této právní věci.
Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše
uvedeného právního závěru se taktéž - v reakci na podanou ústavní stížnost
dovolatele - zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu
2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05 ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto
zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že „vzhledem ke specifické
konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k
sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly
výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i
legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí
právního státu.“ Obdobný závěr pak Ústavní soud ČR dovodil ve svém usnesení ze
dne 16. ledna 2006, sp. zn. III. ÚS 333/05 a v usnesení ze dne 2. února 2006,
sp. zn. II. ÚS 635/05. Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně
zakotvených práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.
Z výše uvedeného proto plyne, že napadené rozhodnutí je souladné s dosavadní
judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně také odvolací soud přiléhavým
způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal. Nelze-li tedy dospět k závěru,
že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není
dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Žalobcovo dovolání bylo odmítnuto, žalované, která by jinak měla právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu