20 Cdo 5058/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) M. K. a b) M. K.,zastoupených Mgr. Tomášem Gartšíkem, advokátem se sídlem v Brně, Novobranská 14, proti povinné REALITY Z LIPÉ develop s.r.o., se sídlem v Kuřimi, nám. 1. května 1305, identifikační číslo osoby 27671917, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 22 Nc 5986/2008, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Brně z 10. 7. 2009, č. j. 26 Co 573/2009-31, takto:
I. Dovolání se v části, jíž směřovalo proti výroku o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce, odmítá, jinak se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 23. 5. 2008, č. j. 22 Nc 5986/2008-5, jímž okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl s odůvodněním, že podkladové rozhodnutí se dosud nestalo vykonatelným, jelikož k exekuci navržený platební rozkaz z 28. 11. 2007, č. j. 5 C 32/2007-64, byl v důsledku podání odporu povinnou zrušen.
V dovolání, aniž specifikují dovolací důvod, oprávnění namítají, že spis nalézacího soudu neobsahuje listinu (odpor) opatřenou originálním otiskem podacího razítka (podatelny) soudu, nýbrž pouze její notářsky ověřenou kopii, a vyjadřují pochybnost, zda vůbec byl „údajný odpor,“ jenž „není pravou listinou,“ v den, kdy měl být „údajně doručen soudu,“ skutečně nalézacímu soudu doručen. Soud se podle jejich názoru měl touto okolností zabývat, měl tedy alespoň stručně shrnout své úvahy o tom, proč předmětnou listinu přesto, že se v soudním spise nenachází její originál, považuje za odpor proti platebnímu rozkazu se všemi účinky, které jsou s takovým podáním spojeny (zda tedy např. porovnával razítko na kopii odporu s razítkem soudu, zda zjišťoval, zda a jak se mohl event. odpor ztratit atd.). Do doby, než bude věrohodně prokázáno (např. technickým rozborem inkoustu na otisku podacího razítka na „údajném odporu“), že byl odpor soudu skutečně ve lhůtě podán, mají oprávnění za to, že proti platebnímu rozkazu odpor podán nebyl, „jinými slovy považují soudní spis za úplný a správně vedený, neprokáže-li se věrohodně opak.“ Jejich obavy z možného falzifikátu jsou zvyšovány i skutečností, že jednatel a obchodní ředitel povinné byli v mezidobí vzati do vazby pro podezření ze spáchání závažných trestných činů souvisejících s činností povinné. Pod bodem d) pak oprávnění odůvodňují tu část dovolání, jíž brojí proti výrokům o nákladech odvolacího řízení a o nákladech exekuce.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že návrh na nařízení exekuce nutno zamítnout, jelikož podkladové rozhodnutí se dosud nestalo vykonatelným, protože k exekuci navržený platební rozkaz z 28. 11. 2007, č. j. 5 C 32/2007-64, byl v důsledku podání odporu zrušen.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
Ustálená soudní praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 180 -181) dovodila, že „se zřetelem na požadavek rychlosti řízení o soudní výkon rozhodnutí je nutno vždy posoudit ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. co nejdůsledněji obsah podání povinného a uvážit, zda jde o odvolání či o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nejde-li o návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí). Jestliže podání obsahuje námitky, které lze vyřídit v odvolacím řízení, je-li totiž vytýkáno, že soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí nesplnil povinnosti, které pro toto období řízení a rozhodování vyplývají ze zákona, že tedy např. soud přehlédl nedostatek některé z podmínek řízení nebo že neporovnával, zda návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je podložen vykonatelným rozhodnutím či neposuzoval navrhovaný rozsah a vhodnost způsobu výkonu rozhodnutí, jde o odvolání, a to bez ohledu na to, jak bylo podání povinným označeno, a je třeba takové podání předložit se spisem odvolacímu soudu. To platí i v případě, že podání obsahuje jak údaje, které nutno posoudit jako obsah odvolání, tak i údaje, jež mohou být předmětem návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Rozhodování o odvolání má v takovém případě přednost, protože je zpochybněno přímo vydané usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a odkládá se tak ve smyslu ustanovení § 206 odst. 1 o. s. ř. právní moc usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí. Zvláštní případ nastane, namítá-li povinný v podání, že vykonávané rozhodnutí nebylo v době nařízení výkonu vykonatelné. Tato námitka může být předmětem odvolání, protože soud je povinen zkoumat, zda je návrh na nařízení výkonu podložen vykonatelným rozhodnutím, ale může být i důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I tu je však třeba dát přednost vyřízení podání jako odvolání, čímž bude vyřízeno podání i pokud obsahovalo současně také návrh na zastavení soudního výkonu rozhodnutí. Z tohoto postupu také vyplývá, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. lze rozhodovat jen tehdy, by-li návrh na zastavení podán až po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.“ S ohledem na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu se tyto závěry vztahují i na řízení exekuční. Týž názor zastává literatura (srov. např. Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s. 365).
V daném případě, jak plyne z obsahu spisu, krajský soud s podáním povinné z 3. 7. 2008 (označeným jako „Odvolání – návrh na zastavení exekučního řízení“) naložil (i) jako s odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce, a to tak, že usnesení soudu prvního stupně – právě proto, že k exekuci navržený platební rozkaz považoval (podáním odporu) za zrušený a tudíž nevykonatelný – změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. O tom, že za zrušený považoval platební rozkaz samotný nalézací soud, svědčí nejen skutečnost, že tento soud odstranil doložku vykonatelnosti chybně na platebním rozkaze vyznačenou, ale také okolnost, že v nalézacím spise je na č. l. 66 zažurnalizován vidimací opatřený opis odporu, jakož i – a to zejména – skutečnost, že v odůvodnění posléze vydaného rozsudku z 29. 8. 2008, č. j. 5 C 32/2007-71 (dnem 14. 11. 2008 pravomocného a tedy závazného), z nějž je exekuční soud povinen vycházet, a jímž byla povinná zavázána k zaplacení stejných částek jako předtím vydaným platebním rozkazem, nalézací soud výslovně uvedl, že proti platebnímu rozkazu povinná podala odpor, a že tudíž nyní vydává rozhodnutí nové, a to rozsudek, v daném případě rozsudek pro uznání podle § 153a o. s. ř., z čehož mimo jakoukoli pochybnost plyne, že předchozí platební rozkaz považoval v důsledku podaného odporu za zrušený (odklizený).
Závěr odvolacího soudu, že návrh na nařízení exekuce nutno zamítnout, jelikož podkladové rozhodnutí se dosud nestalo vykonatelným, protože k exekuci navržený platební rozkaz z 28. 11. 2007, č. j. 5 C 32/2007-64, byl v důsledku podání odporu zrušen, je tedy správný; protože se oprávněným prostřednictvím uvedených dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
Směřovalo-li dovolání (i) do výroků o nákladech exekuce a o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. dikci „...proti všem částem výroku...“), není v této části přípustné. Přípustnost podle ustanovení § 238, § 238a ani § 239 o. s. ř. není dána proto, že usnesení o náhradě nákladů řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle § 237 odst. 1 o. s. ř. proto, že takové usnesení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení navíc není rozhodnutím měnícím ani potrzujícím. Protože dovolání v této části není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelů, jakož i skutečností, že povinné, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak měla právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r. předseda senátu