20 Cdo 5253/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného S. S., zastoupeného advokátem, proti povinným 1) nezletilému J. A., zastoupenému matkou J. A., a 2) L. P., pro částku 150.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9474/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 8. 7. 2008, č. j. 62 Co 3/2008-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením z 10. 9. 2007, č. j. 14 Nc 9474/2006-32, obvodní soud (kromě toho, že pod bodem II. výroku zamítl návrh matky prvního povinného na odložení exekuce) částečně – a to pro 13.184,- Kč – zastavil exekuci nařízenou proti oběma povinným společně a nerozdílně usnesením z 11. 9. 2006, č. j. 14 Nc 9474/2006-5, ve znění potvrzujícího usnesení městského soudu z 2. 3. 2007, č. j. 62 Co 72/2007-23, pro částku 150.000,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že druhý povinný zaplacení částky 13.184,- Kč prokázal fotokopií bankovního účtu, a v odůvodnění také vysvětlil, že „exekuce pokračuje pro částku 137.816,- Kč a pro náklady exekuce.“
V odvolání oprávněný navrhl změnu usnesení soudu prvního stupně tak, aby návrh druhého povinného na částečné zastavení exekuce byl zamítnut.
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud rozhodl tak, že usnesení obvodního soudu zrušil a „řízení zastavil.“ Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že exekuční titul – usnesení Okresního soudu v Chebu z 1. 3. 2006, č. j. 15 C 240/2003-130, jímž byl schválen smír účastníků o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví – byl rozsudkem (předloženým v průběhu odvolacího řízení prvním povinným) Obvodního soudu pro Prahu 10 z 23. 7. 2007, č. j. 7 C 369/2006-24, pravomocně dnem 4. 4. 2008 podle § 99 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušen. S poukazem na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu a ustanovení § 154 odst. 1, 211 a 254 o. s. ř. a s odůvodněním, že „je vázán stavem v době svého rozhodování“ usnesení exekučního soudu prvního stupně s odkazem na § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a „řízení podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) a §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci i existenci vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Aniž specifikuje, v čem naplnění jednotlivých dovolacích důvodů spatřuje, poukazuje předně na to, že odvolací soud posuzoval správnost usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce, vydaného již po právní moci usnesení o jejím nařízení. Podle jeho názoru měl odvolací soud posuzovat jen tuto otázku, tedy správnost usnesení o částečném zastavení exekuce, neměl však rozhodovat o „zastavení celého exekučního řízení“ podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Tím, že sám rozhodl o takovémto zastavení řízení, a nepřenechal rozhodování o této otázce soudu prvního stupně, „zbavil účastníky řízení práva podat odvolání proti takovému rozhodnutí a popřel základní zásadu řízení před soudy, totiž zásadu dvojinstančnosti řízení.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Podle § 237 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Z téhož důvodu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (jak nesprávně dovozuje oprávněný), jelikož i přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen za splnění podmínek předepsaných ustanovením § 237 odst. 1, 3 o.s.ř., jež v těchto případech platí podle ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. obdobně.
Podle § 238 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že nejde o řízení o obnově ani o řízení po jejím povolení.
Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 o. s. ř., jelikož v souzené věci nejde o žádný z případů tam taxativně uvedených.
Posledním ustanovením, z něhož by případně mohla přípustnost dovolání plynout, je ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě byla věc postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Dovolání však není přípustné ani podle tohoto posledně citovaného ustanovení. V souzené věci bylo totiž sice řízení po předchozím zrušení usnesení soudu prvního stupně zastaveno, nikoli však pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž pro předchozí zrušení exekučního titulu, tedy s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (k tomu, že řízení – aby bylo dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – musí být po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně zastaveno právě jen za použití § 104, tedy pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, případně za použití ustanovení § 107 odst. 5, nikoli však z jiných důvodů, jak se tomu stalo v souzené věci, kdy odvolací soud řízení zastavil „podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy pro předchozí zrušení exekučního titulu, srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006 s. 1253 vysvětl. 2). V předchozí vysvětlivce je vysloven názor, že v ustanovení § 239 odst. 1 jsou uvedena usnesení, jež odvolací soud sám vydal (musel vydat) v průběhu odvolacího řízení, aniž by jim předcházelo usnesení soudu prvního stupně o téže otázce (aniž by v tom směru šlo o rozhodnutí o „odvolání“). Z uvedeného – kromě jiného – plyne, že odvolací soud nesprávně směšuje, případně zaměňuje zastavení exekučního řízení (zde podle § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení) se zastavením exekuce samotné, v daném případě podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy pro zrušení exekučního titulu (k nutnosti rozlišovat uvedené instituty srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 12. 4. 2007, sp. zn. 3516/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.10/2007 pod poř. č. 95, třetí odstavec na straně 584/934, případně publikaci Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, druhý odstavec na straně 354).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinným, jež by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měli právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; takové procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu