20 Cdo 533/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného Z. K., zastoupeného advokátem, proti povinné Ing.
M. K., přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu pro částku 16,039.085,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 E 1112/2000, o
dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.
listopadu 2001, č. j. 22 Co 286/2001-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení z 30. března
2001 č.j. 25 E 1112/2000-43, jímž soud prvního stupně bez návrhu, resp. z
podnětu třetí, od povinné i oprávněného odlišné osoby zastavil výkon rozhodnutí
s odůvodněním, že notářský zápis, na jehož základě byla exekuce
nařízena, nemá náležitosti stanovené v § 274 písm. e/ občanského soudního řádu.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že
neobsahuje-li notářský zápis určení doby, do které měl být závazek splněn
(předmět plnění poskytnut oprávněnému), nýbrž pouze „uznání, že současná výše
pohledávky je již splatná“ (byť oprávněný, stejně jako s ostatním obsahem
zápisu, s tímto „uznáním“ souhlasil), nejde o vykonatelný exekuční titul ve
smyslu ustanovení § 274 písm. e/ o. s. ř. Odvolací soud též souhlasil se
závěrem soudu prvního stupně, že přesné a určité stanovení doby plnění je
potřebné pro rozhodování soudu nařizujícího exekuci, jenž musí mít podklad pro
posouzení, zda takto určená doba skutečně uplynula. Konečně pak odvolací soud
uzavřel, že přehlédl-li soud nevykonatelnost titulu při nařízení exekuce,
nemohl své pochybení napravit jinak než (a to, i bez návrhu, v
kterémkoliv stadiu řízení) jejím zastavením.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný, zastoupen
advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a
odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. s odůvodněním, že dosavadní judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze 14.
dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, jehož
„předmětem byla forma notářského zápisu“) se problematiky doby plnění týkala
jen velmi okrajově, přičemž navíc šlo o případ, kdy vůle stran – oprávněné a
povinné – byla zcela protichůdná, zatímco v daném případě „byla a de facto je
popírána shodná vůle účastníků.“ Nesprávnost právního posouzení, a tedy
naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. oprávněný
spatřuje v příliš úzkém výkladu pojmu „doba plnění, tj. doba, do které se
povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě.“ Podle názoru
dovolatele obsahuje-li notářský zápis dikci „dlužník uznává, že současná výše
pohledávky je již splatná a věřitel prohlašuje, že plně souhlasí s prohlášením
vůle dlužníka“, pak je toto slovní vyjádření výsledkem shody obou účastníků
tohoto právního úkonu za situace, kdy pohledávku považovali za splatnou již v
okamžiku sepisu, resp. podpisu tohoto notářského zápisu. Formulace užitá v
notářským zápisu podle dovolatele odpovídá i ustanovení § 71b odst. 1 písm. e/
zákona č. 358/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jež „nevylučuje
konstatování o tom, že doba plnění nastala již v minulosti“, a konečně i
ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož není-li doba plnění
ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po
uzavření smlouvy. Subsidiárně pak na podporu své argumentace dovolatel poukázal
na ustanovení § 307 odst. 2 o. s. ř. podle něhož není-li pohledávka povinného z
účtu ještě splatná, provede peněžní ústav výkon rozhodnutí ve dni, který
následuje po její splatnosti. Dovolávaje se ustanovení § 35 odst. 2 občanského
zákoníku namítl oprávněný konečně, že také z odvolání povinné, v němž se uvádí,
že „vymáhaná částka je podle jejího názoru splatná ke dni podpisu notářského
zápisu“, zcela jasně vyplývá obsah její vůle pokud jde o určení doby, do níž
mělo být plnění poskytnuto.
Kromě nesprávnosti právního posouzení věci pak oprávněný uplatnil
dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., přičemž vadu řízení, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soud
usnesením z 10. května 2001 odložil výkon rozhodnutí již předtím, dne 30.
března 2001, zastavený. V závěru dovolání pak vyjádřil přesvědčení, že si soud
měl ve smyslu ustanovení § 275 odst. 3 o. s. ř. před vydáním rozhodnutí o
zastavení exekuce vyžádat stanovisko příslušného notáře.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejdříve posoudil,
zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu
rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a
odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
nepřipadá v úvahu, jelikož usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut
návrh na zastavení exekuce, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené -
rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a odst. 1 a 2
o. s. ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 ve spojení s §
238a odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání (byť oprávněný uplatňuje také dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a při vázanosti uplatněným dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., je možné zásadní právní význam
napadeného usnesení spojovat pouze s otázkou (odvolacím soudem vyřešenou
negativně), zda požadavek (formulovaný judikaturou, viz. výše citované
rozhodnutí R 4/2000, jelikož ustanovení § 71a až 71c zákona č. 358/1992 Sb.,
zavedená novelou č. 30/2000 Sb. v době sepsání notářského zápisu z 20. prosince
2000 ještě účinná nebyla), aby notářský zápis – má-li být vykonatelným
exekučním titulem – obsahoval určení doby plnění, je splněn i v případě, že
povinný pouze „uzná, že pohledávka je již splatná (v tomto směru je navíc
formulace užitá v předmětném notářském zápise, že „dlužník uznává, že současná
výše pohledávky je již splatná“ nesprávná, resp. nepřesná, jelikož pojem
splatnosti lze vztahovat pouze k pohledávce jako takové, nikoliv k výši
pohledávky, takže z tohoto pohledu by mohlo být přesné jedině prohlášení, že
splatná je pohledávka v určité výši).
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena
nebyla (výše citované usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. R 4/2000,
sice náležitosti notářského zápisu jako exekučního titulu vypočítává, avšak
pojem „doby plnění“ konkrétněji než jako „přesné a určité určení doby, do které
se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě“
nevymezuje), a protože posouzení této otázky má význam nejen pro výsledek
konkrétního řízení, ale i pro soudní praxi obecně, je dovolání ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 o. s. ř.
přípustné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dosavadní judikatura (srov. publikované rozhodnutí, na něž odkazuje
samotný dovolatel ) již vysvětlila (viz. závěr druhého odstavce na str. 19/49
citované sbírky), že svolením k vykonatelnosti se rozumí takové prohlášení
povinné osoby, z něhož vyplývá, že tato osoba souhlasí s tím, aby notářský
zápis byl – v případě, že v určené době osobě oprávněné řádně stanovený předmět
plnění neposkytne – bez dalšího titulem pro výkon rozhodnutí. Má-li se notářský
zápis stát přímým exekučním titulem pouze pro případ neposkytnutí předmětu
plnění v určité (dohodou určené) době, pak ze samotné povahy tohoto institutu
vyplývá, že tato doba nemůže být sjednána tak, aby „uplynula“ k okamžiku
podpisu notářského zápisu účastníky, jelikož v takovémto případě by již nešlo o
svolení k vykonatelnosti pro případ nesplnění povinnosti ze závazku (a ujednání
používající formulace „pro případ“ nemůže nesměřovat do budoucna).
Uvedenému závěru odpovídá i charakteristika „doby plnění“ uvedená v
právní větě citovaného judikátu, že je totiž touto dobou nutno rozumět „přesné
a určité stanovení doby, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění
poskytnout osobě oprávněné (zatímco uznání dluhu je v odůvodnění uvedeného
judikátu kvalifikováno jako „hmotněprávní úkon, který pro věc výkonu rozhodnutí
nemá význam).
Stejnému závěru koresponduje i nynější úprava (jíž se dovolává samotný
oprávněný) institutu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, provedená
zákonem č. 30/2000 Sb. v nynějších ustanoveních § 71a až 71c zákona č. 358/1992
Sb., (jež ovšem nebyla přijata proto, že by předchozí úprava měla doznat
obsahové změny, nýbrž – srov. důvodovou zprávu k novelizovaným ustanovením k §
71a až 71c – právě proto, že „dosavadní úprava obsažená § 274 písm. e/ o. s. ř.
způsobovala výkladové potíže a její nejasnost byla příčinou nejednotného
postupu notářů při sepisování těchto notářských zápisů.“). Ustanovení § 71a
notářského řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 totiž zcela jednoznačně říká,
že notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže
splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového
právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden
výkon rozhodnutí (exekuce), jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Dikci
citovaného ustanovení „zaváže splnit“ ve spojení s ustanovením § 71b odst. 1
písm. b/ téhož zákona, jež jako nutnou náležitost dohody předepisuje určení
doby plnění, nelze vyložit jinak než že dohoda, o níž má být sepsán notářský
zápis, musí obsahovat závazek splnit, tedy (má-li jít o touto dohodou založený
závazek) teprve v budoucnu splnit, pohledávku (z pohledu ustanovení § 274 písm.
e/ o. s. ř. lhostejno, zda splatnou či nesplatnou). Z použití podmínkové spojky
„jestliže“ pak nelze dovodit závěr jiný než ten, že povinný svoluje k
vykonatelnosti (a následnému výkonu rozhodnutí, resp. exekuci) teprve – a pouze
– pro případ, že se v budoucnu naplní určitá podmínka, jíž je, řečeno slovy
ustanovení § 71a zákona, nesplnění povinnosti řádně a včas.
Pokud jde o druhý namítaný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), ani ten v souzené věci dán není; za vadu řízení, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze totiž považovat jen vadu, která
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí předcházela. Takovou vadou (je-li
namítána, jak je tomu v souzené věci, ve vztahu k řízení před soudem prvního
stupně) tedy nemůže být vydání usnesení o odložení exekuce, o němž
soud rozhodl 10. května 2001, tudíž teprve poté, co (v prvním stupni,
tedy dosud nepravomocně) byl výkon rozhodnutí zastaven (samo usnesení o odkladu
exekuce přitom dovoláním napadeno nebylo). Jestliže pak odvolací soud 20.
listopadu 2001, tedy zhruba půl roku po vydání usnesení o odkladu exekuce,
prvoinstanční rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil, nemohl řízení
zatížit vadou (což dovolatel ostatně ve vztahu k odvolacímu řízení ani
nenamítá) již proto, že žádné ustanovení občanského soudního řádu nebrání tomu,
aby byla zastavena exekuce již předtím odložená.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu