20 Cdo 535/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v H. proti povinnému V. T., za
účasti L. P., dříve T., zastoupené advokátem, prodejem nemovitostí pro částku
147.895,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.
zn. E 1592/2000, o dovolání L. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
30. listopadu 2001, č. j. 12 Co 711/2001, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem soudu odvolacího vysloveným
v předchozím kasačním rozhodnutí, usnesením z 19. července 2001, čj. E
1592/2000-50, nařídil výkon rozhodnutí prodejem tam specifikovaných
nemovitostí, povinnému zakázal převod vlastnického práva k nim či jejich
zatížení, pod sankcí odpovědnosti za škodu mu uložil povinnost oznámit soudu
subjekty s předkupním právem k nemovitostem a rozhodl o nákladech řízení a
soudním poplatku.
K odvolání (v mezidobí) rozvedené manželky povinného krajský soud
rozhodnutí okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že předmětné nemovitosti,
byť v příslušném katastru nemovitostí zapsané jako výlučné vlastnictví
odvolatelky, patří do společného jmění jí a povinného, jelikož byly pořízeny za
trvání manželství z peněz získaných prodejem jiné společné nemovitosti. Na
uvedeném závěru podle odvolacího soudu nic nemůže změnit ani rozsudek, jímž
bylo společné jmění manželů zúženo na věci tvořící obvyklé vybavení společné
domácnosti, jelikož tato skutečnost „ještě neznamená, že (a jak) bylo společné
jmění vypořádáno, když ani z výpisu z příslušného listu vlastnictví nic
takového nevyplývá.“ Námitku, že pohledávka oprávněného mohla být uspokojena
prodejem movitých věcí, jejichž seznam předala oprávněnému, odvolací soud
nepřijal s odůvodněním, že podle ní samotné bývalý manžel věci v roce 2000
odvezl, takže v současnosti ani nemůže (odvolatelka) s určitostí tvrdit, že
povinný tyto věci nezcizil a že se nalézají v jeho nynějším bydlišti. Stejně
tak odvolací soud neakceptoval námitku zřejmé nevhodnosti nařízeného výkonu
rozhodnutí, jelikož kupní cena exekucí postižených nemovitostí činila k 26.
srpnu 1998 částku 256.200,- Kč, přičemž vymáhaná pohledávka činí bez nákladů
exekuce částku téměř 150.000,- Kč.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla bývalá manželka
povinného, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž uplatňuje zejména
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“). Za vadu, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje to, že se odvolací soud
„nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání“, v němž mimo jiné
poukazovala na „rozpor nařízeného výkonu rozhodnutí s morálními pravidly“; ten
spatřuje ve skutečnosti, že předmětný dům (v němž povinný nebydlí) užívá ona s
jeho nezletilou a dvěma zletilými dcerami, jimž by exekucí byla upřena možnost
bydlení jako uspokojení jedné ze základních potřeb. Ač si vědoma toho, že soud
nemusí provést všechny navržené důkazy, vytýká mu, že bez odůvodnění pominul
její návrh na provedení důkazu připojenými spisy Okresního soudu v Domažlicích
ohledně rozvodu jejího manželství s povinným a úpravy výchovy a výživy jejich
nezletilé dcery, zprávou Obecního úřadu M. o tom, kdo v domě stiženém exekucí
bydlí, a spisem Finančního úřadu v H., z něhož vyplývá, že se s oprávněným
„snažila spolupracovat, aby svou pohledávku za povinným mohl uspokojit jiným
způsobem.“ Další vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud,
ačkoli neměl dostatek důkazů o současné ceně nemovitostí (vycházel z jejich
ceny v roce 1998, odkdy se cenový předpis několikrát změnil a odkdy byla
nemovitost zhodnocena vybudováním ústředního topení, nových podlah a obložení,
koupelny a jednoho nového pokoje), její námitku zřejmé nevhodnosti prodeje
nemovitostí neakceptoval.
Dovolání (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ ve spojení s § 238a
odst. 2 o.s.ř.) důvodné není.
Dovolatelka předně – kromě výslovného vytčení vad řízení podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. – uplatňuje (posuzováno podle obsahu dovolání, jímž
namítá, že nařízený výkon rozhodnutí je v rozporu s morálními pravidly)
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní
posouzení věci.
Tento dovolací důvod však v souzené věci naplněn není.
Ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů
nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Hovoří-li
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování
uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti
obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní
vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy
občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však – stejně jako
např. žaloba – úkonem procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního)
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými
mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec
namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-
li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a
to ustanovení § 251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí.
Ukládá-li ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., aby práva a povinnosti byly
vykonávány v souladu s dobrými mravy, účastníkům občanskoprávních (tedy
hmotněprávních) vztahů, pak musí platit tím spíše, že z hlediska souladu či
rozporu s morálními pravidly ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být posuzována
(kromě – viz výše – procesních úkonů účastníků soudního řízení) rozhodnutí
soudů, tedy akty aplikace práva, jimiž o návrzích (jakýchkoli, tedy včetně
návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí) rozhodují soudy jakožto orgány pravomocí
k posuzování případného nesouladu výkonu práv a povinností s morálními pravidly
nadané. Jak tedy plyne z uvedených závěrů, právní posouzení věci – nařízení
exekuce prodejem nemovitostí – nesprávné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. není.
Řízení netrpí ani vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, kterou dovolatelka spatřuje v tom, že se krajský soud
nezabýval jejími odvolacími (a v dovolání popsanými) námitkami ke zjištěnému
skutkovému stavu, a že rozhodl, aniž se vypořádal s důkazními návrhy.
Vadou řízení při zjišťování skutkového stavu, způsobilou naplnit
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je – kromě jiného – i to,
že soud v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. vůbec nezjišťoval okolnosti
rozhodné pro posouzení věci (nezabýval se jimi, přestože byly tvrzeny a
přestože k jejich prokázání byly navrženy důkazy), avšak pouze tehdy, mohlo-li
takové pochybení soudu mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při věcném posuzování návrhu na exekuci soud zkoumá, zda exekuční titul
byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce
formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je
exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§
263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce
nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není
prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě
nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, zda povinný uloženou povinnost
splnil, popř. v jakém rozsahu, soud při nařízení exekuce nezkoumá; v tomto
směru vychází z tvrzení oprávněného.
Z podaného výkladu plyne, že se soud při nařízení výkonu rozhodnutí
nemusel zabývat tvrzením, že předmětný dům užívají dovolatelka a dcery
povinného, jež jinou možnost bydlení nemají (zatímco naopak povinný v domě
nebydlí), a že k těmto tvrzením ani nemusel provést navržené důkazy spisy
okresního soudu a zprávou obecního úřadu. Totéž pak platí o tvrzení dovolatelky
o její spolupráci s oprávněným motivované snahou nalézt možnost, aby pohledávka
byla uspokojena způsobem jiným než nařízeným, jakož i o důkazu k tomu
navrženému, totiž spisem příslušného finančního úřadu.
Pokud konečně jde o vadu řízení, již dovolatelka spatřuje v tom, že
odvolací soud „neměl pro zamítnutí námitky zřejmé nevhodnosti navržené exekuce
dostatek důkazů o současné ceně nemovitostí“, ani touto vadou řízení netrpí.
Dovolatelka totiž svou námitku zřejmé nevhodnosti navrženého způsobu exekuce v
odvolání neodůvodnila (na rozdíl od dovolání, v řízení o němž již ovšem
uplatňovat nové skutečnosti a důkazy nelze) konkrétním argumentem, totiž
tvrzením o vzrůstu ceny předmětných nemovitostí oproti době uzavření kupní
smlouvy s M. G. v důsledku změn cenových předpisů a posléze provedených
stavebních úprav (pročež ani nenavrhla důkaz k prokázání vyšší než zjištěné
ceny), nýbrž pouze obecně namítla, že „cena nemovitostí je podle jejího názoru
minimálně šestkrát vyšší.“ Neobsahovalo-li odvolání takovéto potřebné skutkové
tvrzení o zvýšení ceny nemovitostí, a tedy ani odpovídající důkazní návrh,
nemohlo řízení před odvolacím soudem, jenž měl cenu nemovitostí prokázánu kupní
smlouvou z 26. srpna 1998, vycházející ze znaleckého posudku, trpět namítanou
vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., spočívající v neúplnosti zjištění
skutkového stavu. Námitka zřejmé nevhodnosti nařízené exekuce odůvodněná dalším
tvrzením, že totiž povinný má po vypořádání společného jmění manželů movité
věci, jejichž cena by k uspokojení pohledávky oprávněného postačila (s níž se
ostatně odvolací soud, a to správně, vypořádal), v dovolání, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, již uplatněna nebyla.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo (řízení přitom případnými
vadami podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. ani
jinými nenamítanými vadami podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k nimž by
soud byl podle § 242 odst. 3 o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti,
netrpí) Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem a odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že ostatním účastníkům, jež by ve
smyslu výše uvedených ustanovení měli právo na jejich náhradu, náklady
dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr.
Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu