20 Cdo 5372/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné L. B., zastoupené advokátkou, proti povinné Mgr. G. T., pro 3.740,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 16 E 349/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 6. 10. 2008, č. j. 54 Co 157/2008-29, takto:
I. Dovolání proti výroku II. o nákladech řízení se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jihlavě nařídil usnesením ze dne 6. 5. 2008, č. j. 16 E 349/2008-18, podle vykonatelného usnesení téhož soudu ze dne 23. 9. 2005, č. j. 14 E 618/2005-18, k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné ve výši 3 740,- Kč výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinné a povinné uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 3.900,- Kč.
Krajský soud shora napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu změnil a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Současně nepřiznal povinné právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vymáhaná částka představuje náklady výkonu rozhodnutí, které oprávněné vznikly v řízení vedeném u Okresního soudu pod sp. zn. 16 E 618/2005, kde byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí pro vymáhání jiné pohledávky. Náklady výkonu rozhodnutí (tedy částka 3 740,- Kč) včetně těch, co vzniknou i v budoucnosti, jsou v rámci tohoto výkonu rozhodnutí již vymáhány. Krajský soud proto dospěl k závěru, že je nadbytečné nařizovat další výkon rozhodnutí; postup oprávněné vůči povinné považuje za šikanózní, při němž jen vznikají další náklady řízení, a i nezákonný, protože byl na majetek povinné prohlášen konkurs.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), odst. 3 a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2009), namítá, že povinná se dlouhodobě snaží o nezaplacení z exekučního titulu vymáhané částky, a proto je nucena vést výkon rozhodnutí několika způsoby. Domnívá se rovněž, že prohlášením konkursu na majetek povinné došlo k přerušení řízení o výkon rozhodnutí, a proto odvolací soud neměl rozhodnutí vůbec vydávat. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v souzené věci postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (článek II. Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání – ve věci samé - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. není důvodné.
Předně dovolací soud připomíná, že prohlášení konkursu na majetek povinné ve smyslu § 12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, nebrání nařízení výkonu rozhodnutí, výkon rozhodnutí však nelze provést (§ 14 odst. l písm. c/ a d/ citovaného zákona).
Podle § 270 odst. 1 o. s. ř. spolu s nařízením výkonu rozhodnutí uloží soud i povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí, aniž stanoví lhůtu k jejich zaplacení. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady.
Jak vyplývá z druhé věty citovaného ustanovení, je usnesení ve výroku o nákladech exekuce – i když neobsahuje lhůtu k plnění – titulem pro nařízení exekuce též k vymožení těchto nákladů. Protože exekucí pod sp. zn. 16 E 618/2005 se vykonává rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky (§ 258 odst. 1 o. s. ř.), vztahuje se její nařízení bez dalšího (viz § 258 odst. 2 ve spojení s 339 odst. 2 a contr. o. s. ř.) i na její náklady; tyto náklady jsou tedy v dosud trvajícím řízení stále vymáhány a ani oprávněná netvrdí, že výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení této její pohledávky (tj. pohledávky z titulu náhrady nákladů dříve nařízené exekuce) nepostačí. Za tohoto stavu ovšem není důvodu, aby k vymožení náhrady nákladů oné dříve nařízené, dosud však neskončené, exekuce byl nařízen další výkon rozhodnutí (srov. ustanovení § 263 odst. 2 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve věci samé jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné; ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání v takovém případě nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí (kromě toho, že není měnícím ani potvrzujícím) není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88).
Dovolací soud proto dovolání proti výroku II. o nákladech řízení odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že procesně úspěšné povinné v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu