20 Cdo 5420/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Flor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo osoby 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinným 1) V. L., 2) M. L., zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 E 227/99, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 5. 2007, č. j. 20 Co 214/2007-395, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu z 26. ledna 2011, č. j. 20 Cdo 5420/2008-539 se opravuje tak, že správné označení oprávněného zní: Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Flor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo osoby 408579, správné označení povinných zní: 1) V. L. a 2) M. L.
Usnesením z 26. ledna 2011, č. j. 20 Cdo 5420/2008-539 Nejvyšší soud odmítl dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. května 2007, č. j. 20 Co 214/2007-395.
Při vyhotovení usnesení došlo k chybám v psaní v záhlaví usnesení (bylo nesprávně uvedeno identifikační číslo oprávněného, číslo domu povinných a datum narození druhé povinné).
Nesprávnosti, které se vyskytnou v záhlaví rozhodnutí, nedotýkající se výroku, soud opraví tak, že chybu odstraní v originálu rozhodnutí založeném ve spise a ve stejnopisech rozhodnutí. Není-li možné tímto způsobem opravit chybu ve všech stejnopisech rozhodnutí (např. proto, že všichni účastníci nepředloží soudu jim doručené písemné stejnopisy rozhodnutí k opravě), provede soud potřebnou opravu také v těchto případech usnesením. V zájmu právní jistoty proto Nejvyšší soud vydal opravné usnesení, jak uvedeno shora.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2013
JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu
V dovolání, jehož přípustnost dovozují – pouze – z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., povinní – posuzováno podle obsahu jejich dovolání – namítají
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřují v závěru odvolacího soudu, že „nařízení výkonu rozhodnutí není neurčité.“ S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1531/2000 vyslovují přesvědčení, že byl-li výkon rozhodnutí nařízen prodejem (kromě jiného) domu č. p. 164 objekt bydlení s pozemkem parcelní číslo 348/1 zastavěná plocha..., nelze určitě stanovit, co má být předmětem tohoto výkonu, jelikož nelze jednoznačně zjistit, zda jím má být nemovitost jedna či obě“. Totéž dovozují, byl-li výkon rozhodnutí nařízen prodejem „garáže s pozemkem parcelní číslo 348/2 zastavěná plocha“. V obou případech je k závěru o „materiální nevykonatelnosti“ usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pro neurčitost vymezení předmětu výkonu vede soudem užité slovní spojení pojmů budov a pozemků, tedy – řečeno mluvnickou kategorií – spojka „s“.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesli, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
V usnesení z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132, Nejvyšší soud zdůraznil, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. V daném případě však povinní, dovozující přípustnost dovolání pouze z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (opomíjejíce ustanovení § 238a odst 2 o. s. ř.), žádnou otázku, z níž by měl vyplývat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nevymezují (otázka kvalifikovaná jimi jako právně významná ve druhém odstavci druhé strany dovolání /č. l. 455/ se týká jejich námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce).
Odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1531/2000 je nepřípadný, jelikož toto rozhodnutí ze 17. 7. 2001 (publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod poř. č. 19), zdůrazňující nutnost přesného určení práv a povinností, a tedy i jejich předmětu, se týká exekučního titulu. Pojem „materiální vykonatelnost“ (jejímž nedostatkem povinní návrh na zastavení výkonu rozhodnutí /č. l. 368/ odůvodňují) používá vždy v souvislosti s exekučním titulem i teorie, a sousloví „vymezení rozsahu a obsahu povinností“ (jejichž předmět povinní považují za vymezený neurčitě) užívá i občanský soudní řád právě ve vztahu k vykonávanému rozhodnutí, tedy k exekučnímu titulu (srov. § 261a odst. 1 o. s. ř.).
Že výkonem rozhodnutí mají být postiženy (kromě jiného) jak obě budovy, tedy dům č. p. 164 objekt bydlení na pozemku parc. č. 348/1, a budova využívaná jako dílna bez č. p. na pozemku parc. č. 348/2, tak oba uvedené pozemky, plyne jednoznačně také z dražební vyhlášky č. j. 1 E 227/99-294 ze 7. 7. 2005 ve znění opravných usnesení č. j. 1 E 227/99-297 z 25. 7. 2005 a 1 E 227/99-312 z 9. 9. 2005. Kterých jednotlivých budov a pozemků se výkon rozhodnutí týká, je – a vždy bylo – ostatně jasné i samotným povinným, jež v odvolání (č. l. 22) proti usnesení ze 17. 3. 1999, č. j. 1 E 227/99-11, o nařízení výkonu rozhodnutí nenamítali neurčitost vymezení dotčených nemovitostí, ale – naopak – nepoměr výše vymáhané pohledávky k ceně nemovitostí, kterou dokládali znaleckým posudkem (č. l. 24-38) oceňujícím jak jednotlivé budovy (obytný dům č. p. 164 a stavbu bez č. p. používanou jako dílna) tak jednotlivé pozemky.
Námitkou, že rozhodovala-li o návrhu na zastavení výkonu, odůvodněném materiální nevykonatelností usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, táž – podle dovolatelů vyloučená – soudkyně, která ono nevykonatelné rozhodnutí o nařízení výkonu vydala, povinní uplatňují zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.; k té by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), kterážto podmínka v předmětné věci – viz níže – splněna není.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (tedy pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu) nejsou způsobilé založit ani námitky týkající se nepřesnosti data narození povinné, označení soudu (nesprávně jako Okresního soudu v Kolíně namísto správného soudu v Příbrami) v poučení o dovolání a jeho (pro dovolatele) nesrozumitelnosti vůbec, stejně tak jako námitka týkající se odůvodnění napadeného usnesení (viz poslední čtyři odstavce druhé strany dovolání na č. l. 455).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2, vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 320,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu