20 Cdo 552/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
exekuční věci oprávněné K., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti
povinnému P. B., zastoupenému advokátkou, o nařízení exekuce pro dodržování
zákazu jednat jménem oprávněné, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 24 Nc 2399/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. září 2005, č. j. 10 Co 548/2005-50, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2005, č. j. 10 Co 548/2005-50
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci k
vymožení povinnosti povinného dodržovat zákaz jednat jménem oprávněné a jejím
provedením pověřil určeného soudního exekutora. Dle odvolacího soudu není soud
oprávněn zkoumat, zda povinný svoji povinnost splnil, jelikož v tomto směru
vychází z tvrzení oprávněné; tato námitka má své místo v rámci rozhodování o
zastavení exekuce. Odvolací soud dále odmítl námitku povinného, podle které
návrh na nařízení exekuce podala neoprávněná osoba (odvolaný jednatel
oprávněné), poněvadž tento je stále uveden jako jednatel oprávněné v aktuálním
výpisu z obchodního rejstříku a o jeho výmazu ještě není pravomocně rozhodnuto.
Neobstojí také námitka, že úkony, jimiž mělo dojít k porušení uložených
povinností, činil právní zástupce povinného na základě plné moci, která mu byla
udělena povinným ještě před nabytím právní moci exekučního titulu, když s tímto
jednáním musel (jakožto zmocnitel) souhlasit.
Povinný ve svém dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také
jen „o.s.ř.“)], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že
při hodnocení oprávněnosti osoby (jednatele) podat návrh na nařízení exekuce
vycházel z konstitutivní povahy zápisu do obchodního rejstříku, který však již
neodpovídá právní úpravě, jež se podává z ustanovení § 13 odst. 2 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„zákon č. 513/1991 Sb.“). Dále namítá, že dvě ze tří jednání, v nichž je
oprávněnou spatřováno porušení povinností uložených exekučním titulem
povinnému, učinil za oprávněnou její právní zástupce, jehož zmocnění za ní
jednat mu bylo uděleno povinným - jakožto jednatelem oprávněné - dne 6. října
2003, tedy přede dnem nabytí právní moci exekučního titulu. Je toho názoru, že
uvedeným jednáním nemohl porušit jemu uložený zákaz, neboť účinky exekučního
titulu v době realizace ještě nenastaly.
Dovolání je v dané věci přípustné.
Podle § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se
tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce); ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a) až c) o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že
tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.
A o takový případ se v dané věci jedná, neboť otázku po právní stránce
zásadního významu, kterou dovolatel ve svém dovolání ohlašuje, je nutno
spatřovat v důvodu, jenž vedl odvolací soud k jeho nesouhlasu s odvolací
námitkou, podle které měla návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podat osoba, jež
nebyla oprávněna jednat za oprávněnou.
Odvolací soud tu při řešení otázky bezvadnosti návrhu - v rovině zkoumání
oprávnění fyzických osob jednat za právnickou osobu - zjevně vycházel z
právního názoru založeného na výkladu takové povahy zápisu jednatele
společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku, jenž mu neumožnil
přihlédnout k odvolacímu důvodu směřujícímu k výtce nedostatku řádného návrhu
(§ 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) Takovou otázku, tj. možnost přezkumu prokázání
oprávnění výpisem z obchodního rejstříku, posoudil totiž odvolací soud –
jakkoli šlo o otázku procesní povahy založenou na relativně autonomní procesní
úpravě vyjádřené v § 21 o.s.ř. - v rozporu s hmotným právem.
Podle § 13 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. ustanovení obchodního zákoníku o
jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož
jednání je jednáním podnikatele.
Podle § 133 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. jmenuje jednatele společnosti s
ručením omezeným valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob.
Podle § 134 věty první uvedeného zákona platí, že jednateli náleží obchodní
vedení společnosti.
V soudní judikatuře a ani v právní teorii není sporu o tom, že při posuzování
řádnosti návrhu na nařízení exekuce soud – vedle dalšího – také zkoumá, zda-li
v případě právnických osob za osobu oprávněnou jedná ten, kdo je k tomu ze
zákona (§ 21 o.s.ř.) oprávněn (statutární orgán), popř. jinak smluvně
zmocněn. Podává-li pak navrhovatel (oprávněný) návrh na nařízení exekuce v
zastoupení zmocněncem (§ 24 o.s.ř.), je nutné, aby toto zastoupení bylo
doloženo plnou mocí, udělenou písemně nebo ústně do protokolu tím, kdo je za
právnickou osobu oprávněn jednat; absence řádné plné moci je považována za
nedostatek podmínky řízení, který lze postupem předjímaným § 104 odst. 2
o.s.ř. odstranit (srov. Kůrka, V., Drápal, L.,: Výkon rozhodnutí v soudním
řízení, Linde Praha, a.s., 2004, str. 191).
Lze připustit, že se v soudní praxi při zjišťování osob oprávněných jednat za
právnickou osobu (statutární orgán) zhusta vychází ze stavu zjišťovaného z
aktuálního výpisu z obchodního rejstříku; vždy však s tím rizikem, že tento
stav nemusí odpovídat stavu skutečnému. Jak správně zdůraznil ve svém podání
dovolatel, od 1. července 1996, kdy vstoupila v účinnost novela obchodního
zákoníku č. 142/1996 Sb., je nezbytné – s ohledem na aktuální znění ustanovení
§ 13 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. – považovat zápis jednatele společnosti s
ručením omezeným do obchodního rejstříku za zápis mající deklaratorní povahu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29
Cdo 3025/2000, publikované v časopise Soudní judikatura č. 11/2001, pod poř.
č. 137).
Požadavku uvedenému v § 21 odst. 5 o.s.ř. aby každý, kdo jedná za právnickou
osobu, své oprávnění prokázal, odpovídá povinnost soudu prostředky, jimiž
fyzická osoba své oprávnění prokazuje, vyhodnotit. Názor odvolacího soudu, dle
nějž je povinnost osoby uvedené v § 21 odst. 1 o.s.ř. vždy splněna předložením
výpisu z obchodního rejstříku obsahujícího tvrzený údaj bez ohledu na
zpochybnění správnosti takového údaje, není ve svém absolutním závěru správný a
vedl by ve svém důsledku k vytvoření stavu, v němž by i při zjištění opaku
takto tvrzeného stavu nebylo možno řízení zahájené k návrhu podepsanému
neoprávněnou osobu ukončit procesně, nýbrž vždy jen věcně.
Pokud povinný ve svém odvolání namítal, že osoba, jež prostřednictvím právního
zástupce podala jménem oprávněné návrh na nařízení exekuce, nebyla k tomuto
oprávněna s poukazem na skutečnost, že byla z funkce jednatele odvolána valnou
hromadou, musel odvolací soud dané námitky vzít do úvahy a náležitě se s nimi
vypořádat. Proto pochybil, pokud nezohlednil uplatněnou procesní námitku
povinného a pokud pro případ její důvodnosti nevedl řízení k postupu
předvídanému v § 104 odst. 1 o.s.ř.
Oproti tomu k dalším námitkám dovolatele dovolací soud připomíná, že z jeho
strany již bylo opakovaně zdůrazněno, že při rozhodování o návrhu na nařízení
exekuce se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená
rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. zda ve smyslu § 351
odst. 1 o.s.ř. (§ 73 zákona č. 120/2001 Sb.) „jinou“ povinnost porušil nebo se
jí nepodrobil nebo ta jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru
soud vychází z tvrzení oprávněného (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18.
února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525). Tato skutková okolnost je
uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat pouze v režimu daném § 268 odst.
1 písm. g) o.s.ř., důkaz opaku tohoto tvrzení musí tedy poskytnout povinný v
případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v Soudní
judikatuře č. 6/2005, pod poř. č. 101).
Právní názor odvolacího soudu pojící se k povaze zápisu jednatele do obchodního
rejstříku, který mu neumožnil přezkum důvodnosti námitky povinného, tedy
správný není, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. v tomto
případě dovolatel uplatnil právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto Nejvyšší soud zrušil, a odvolacímu soudu
věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta
první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle
ustanovení § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2006
JUDr. František
I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu