20 Cdo 556/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Mgr. D. K. proti
žalované V., a. s., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 19 C 143/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2001, č.j. 16 Co 51/2001-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze
dne 11. 1. 2001, č.j. 19 C 143/98-86, kterým Okresní soud v
Ostravě zamítl návrh, jímž se žalobkyně domáhala povolení obnovy
řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 163/89, a žádné z
účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; o nákladech odvolacího
řízení rozhodl tak, že žádná z účastnic na jejich náhradu nemá právo. Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že předpoklady, jimiž
ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, podmiňuje úspěšnost návrhu na povolení obnovy řízení,
nejsou splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně (posléze zastoupena
advokátkou, ustanovenou usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2002,
č.j. 19 C 143/98-152) včasným dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Podle žalobkyně je řízení před odvolacím soudem postiženo vadami, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001). Nebyly
totiž zjišťovány „okolnosti rozhodné pro posouzení věci,“ přestože předložila
„řadu lékařských nálezů,“ které prokazovaly, že ke dni 11. 4. 1989 byl její
zdravotní stav natolik špatný, že vyžadoval vystavení pracovní
neschopnosti, a navrhovala revizi znaleckého posudku, který
vypracovala MUDr. Š. v řízení, jehož obnovy se domáhá. Soud prvního stupně měl
po té, co skončilo zastupování JUDr. J. R., poučit dovolatelku, že o ustanovení
advokáta může – i se zřetelem na složitost případu – požádat soud. Odvolacímu
soudu vytkla, že se nezabýval námitkami podjatosti soudců JUDr. Vojtěcha Brhela
a JUDr. Jiřího Doležílka, které sdělila podáním ze dne 22. 5. 2001. Z uvedených
důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Jelikož rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze
dne 15. 5. 1995, č.j. 19 C 163/89-117, a rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č.j. 16 Co 419/95-138, tedy rozhodnutí soudů obou
stupňů v řízení, jehož obnova je navrhována, byly vydány přede dnem nabytí
účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 16 cit.
zákona), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm – oproti očekávání
dovolatelky – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném
do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §
238a o.s.ř.; o žádný z případů zde zmíněných však ve věci nejde. Použitelnost
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení
odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom
nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy
ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však
takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek
pravomoci soudu).
Podle ustanovení § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že
rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle
ustanovení § 234 odst. 1 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn.
2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998
pod č. 61).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. Toto
ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami
řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání
však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až
zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 písm. a/ až f/ o.s.ř.
tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a
současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na
niž poukazuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání přípustné i tehdy,
jestliže rozhodoval vyloučený soudce (nesprávné obsazení soudu při projednání
návrhu na povolení obnovy řízení nebylo namítáno a z obsahu spisu se nepodává).
Krajský soud rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně v
senátě složeném z předsedy JUDr. Otakara Pochmona a soudců JUDr. Vojtěcha
Brhela a JUDr. Jiřího Doležílka. Žalobkyně, která při jednání před odvolacím
soudem dne 16. 5. 2001 skutečnosti svědčící o vyloučení soudců JUDr. Vojtěcha
Brhela a JUDr. Jiřího Doležílka – ač výslovně poučena – neuvedla, podáním ze
dne 22. 5. 2001 (a znovu podáním ze dne 23. 7. 2001 označeným jako dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu) namítla, že JUDr. Vojtěch Brhel a JUDr. Jiří
Doležílek rozhodovali v její neprospěch ve věci, jejíž obnovy se domáhá (v tom
spatřovala důvod pro jejich vyloučení a tudíž i zmatečnostní vadu podle § 237
odst. 1 písm. g/ o.s.ř.).
Podle ustanovení § 14 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a
rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům
nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti (odstavec 1/). U
soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu
nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání
(odstavec 2/).
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci. Tak tomu je v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by
mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem (srov. § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníka, ve
znění pozdějších předpisů), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah
přátelský či naopak nepřátelský.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že důvodem k
vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř. nejsou (jen) okolnosti, které
spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování
v jiných věcech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 6). Od
tohoto závěru se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v této věci. Dovozuje-li
tedy dovolatelka podjatost jmenovaných soudců kritikou jejich rozhodování v
řízení, jehož obnovu navrhla, lze uzavřít, že užité argumenty nejsou způsobilé
založit pochybnosti stran jejich nepodjatosti (samotná okolnost, že v původním
řízení rozhodovali, je nepodstatná /srov. § 14 odst. 3 občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2001 a contr./); řízení tudíž vadou podle § 237 odst.
1 písm. g/ o.s.ř. zatíženo není.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst.
1 věta první o.s.ř.) – aniž mohl přihlédnout k případným vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejichž relevance přichází v úvahu
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.) –
odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam)
o.s.ř.; žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, v tomto stadiu řízení
(podle obsahu spisu) náklady nevznikly a žalobkyně (dovolatelka) na jejich
náhradu právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu