20 Cdo 559/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného JUDr. K. H., správce konkurzní podstaty úpadce Z. d. O. B., proti povinnému A. N., zastoupenému advokátem, pro částku 834,60 Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 Nc 1026/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31.10.2008, č.j. 26 Co 250/2008-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 31.10.2007, č.j. 11 Nc 1026/2007-5, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci; své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že „řízení je
postiženo i jinou procesní vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení.“ Uvedené dovolací důvody byly dle povinného naplněny zejména tím, že soud nezohlednil jeho nepříznivé zdravotní a příjmové poměry.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle § 44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009, a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dospět nelze. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s právem, jestliže odvolání povinného podle § 44 odst. 10 exekučního řádu odmítl s odůvodněním, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Touto skutečností nemůže být ani namítaná nepříznivá zdravotní a příjmová situace povinného.
Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu nevytýkal.
Dovolací soud vychází z toho, že soudní praxe je zde jednotná, resp. že odvolací soud v dané věci vyjádřil názor judikatorně standardní. O rozhodnutí zásadního právního významu – ve smyslu, jenž byl výše vyložen – proto nejde.
Poněvadž tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009.
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu