20 Cdo 571/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. k. Š., zastoupeného advokátkou, proti povinné J. R., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 521/2001, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2002, č.j. 21 Co 406/2002-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil jednak usnesení ze 7. 3. 2002, č. j. 13 E 521/2001-19, jímž obvodní soud nařídil exekuci vyklizením předmětného bytu, a jednak usnesení ze 6. 5. 2002, č. j. 13 E 521/2001-37, kterým týž soud zamítl návrhy povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí a na jeho zastavení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že byly splněny všechny občanským soudním řádem (dále též jen „o.s.ř.“) stanovené předpoklady pro nařízení exekuce (§ 251, § 261, § 263), včetně průkazu zajištění bytové náhrady odpovídající vykonávanému rozhodnutí (§ 343 o.s.ř.). Námitku, že „exekučním usnesením není řešena situace osob žijících s povinnou ve společné domácnosti“, odvolací soud – s vysvětlením, že nařízená exekuce se vztahuje nejen na povinnou, ale na všechny, kdo se v bytě zdržují na základě jejího práva – posoudil jako nedůvodnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná v části potvrzující výrok o nařízení exekuce včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za „právně významnou“ považuje otázku, zda „v jejím případě byly splněny zákonné znaky náhradního ubytování“ a zda „tím byly dány předpoklady pro výkon rozhodnutí vyklizením bytu“; podle ní totiž „potvrzení možnosti jejího ubytování v ubytovně za dostatečné prokázání zajištění náhradního ubytování považovat nelze.“ Kromě nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovolatelka s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítá vadu řízení s odůvodněním, že se odvolací soud nezabýval tím, zda soud prvního stupně „dostatečně prokázal zajištění odpovídající bytové náhrady pro povinnou a osoby s ní žijící“, a to takové náhrady, která jí podle exekučního titulu náleží. Kromě toho pak vyjadřuje „přesvědčení“, že – zavázal-li se smlouvou s ubytovatelem k úhradě ceny ubytování oprávněný – mohlo by se jeho porušením takového závazku stát právní postavení povinné nejistým; konečně – pro případ dohody oprávněného s ubytovatelem, že cenu ubytování bude hradit povinná – dovolatelka namítla, že „takováto smlouva by byla v rozporu s platným právním řádem, protože zákon připouští uzavření smlouvy pouze ve prospěch třetího.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Povinná však v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (pomíjejíc totiž ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř.) v dovolání ani nenamítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou nebo že řeší právní otázku dosud neřešenou či odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně. Podklad pro závěr, že je naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., přitom rozhodnutí neskýtá, jelikož otázku (viz. 5. odstavec druhé strany dovolání), zda byla povinné zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí (§ 343 odst. 1, 3 o.s.ř.), odvolací soud posoudil v souladu s dosavadní judikaturou (srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1996 a č. 3, ročník 1998, pod pořadovými čísly 41 a 15 ve vztahu k institutu smlouvy ve prospěch třetího a dále rozhodnutí uveřejněné v téže sbírce č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27 na str. 134/322 zdola a v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod poř. č. 68 ve vztahu k charakteru náhradního ubytování a k požadavku, aby bylo zajištěno na dobu neurčitou), přípustnost dovolání tedy ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. není dána ani ve vztahu k této otázce.
Dovolatelka za „právně významnou“ považuje otázku, zda v „jejím případě byly splněny zákonné znaky náhradního ubytování a tím dány předpoklady pro výkon rozhodnutí vyklizením bytu.“ Takto formulovaná otázka (jejímž obsahovým vymezením je dovolací soud pro posouzení přípustnosti dovolání vázán) však založit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. způsobilá není již proto, že napadené rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah. Má-li totiž být přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., musí se posouzení dovoláním vymezené právní otázky promítnout nejen do výsledku konkrétního řízení, nýbrž do soudní praxe obecně. Tento
požadavek však v posuzované věci – považuje-li dovolatelka za nesprávné právní posouzení otázky, zda byly splněny zákonné znaky náhradního ubytování právě „v jejím případě“ – není splněn, jelikož jde o věc natolik individualizovanou, že závěr přijatý při jejím řešení zobecnitelný není.
Případný rozpor s hmotným právem (jenž by také mohl být podkladem pro úsudek o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí) nemůže být v souzené věci dán již proto, že ustanovení, podle nichž soud nařizuje exekuci, jsou ustanoveními práva procesního
Vyjadřuje-li povinná „přesvědčení“ (viz 7. odstavec druhé strany dovolání), že by se její právní postavení stalo nejistým, zavázal-li by se cenu za ubytování a služby hradit oprávněný, jestliže by tuto cenu hradit přestal, pak nejde o uplatnění způsobilého (§ 241a odst. 2 o.s.ř.) dovolacího důvodu.
Protože výhrady proti skutkovým zjištěním (vznesené ve 4. a 5. odstavci druhé strany dovolání), uplatnitelné prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř. zohlednit v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze, a protože k případným vadám vyjmenovaným v § 242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. (tedy i k „jiným“ vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (tj. pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam), Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu