20 Cdo 575/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České
obce sokolské, se sídlem v Praze - Malé Straně, Újezd č. 450, proti žalované
Tělovýchovné jednotě O., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno -
venkov pod sp. zn. 7 C 439/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 17. 8. 2000, č. j. 38 Co 58/98 - 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě
vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. a žalované uložil vydat
žalobkyni nemovitosti, které ve výroku označil. Ztotožnil se s jeho závěry, že
žalobkyni svědčí podmínky, které uvedené zákony pro úspěšné uplatnění nároku
stanovily, a žalovaná (v jejíž prospěch jsou sporné nemovitosti nyní zapsány v
katastru nemovitostí) coby nástupce zaniklého ČSTV (na základě usnesení
mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990) je osobou k jejich vydání povinnou. Na
námitku, že sporné nemovitosti nebyly v žalobním petitu dostatečně
identifikovány, odvolací soud odpověděl míněním, že přesto z obsahu žaloby
zřetelně vyplývá, o které nemovitosti jde. Návrhu, aby připustil dovolání,
nevyhověl, neboť otázky, jejichž posouzení žalovaná žádala otevřít dovolacímu
přezkumu, za zásadně významné po stránce právní neshledal.
Žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, kdo je v dané
věci subjektem k navrácení majetkových práv povinným. Vznikla-li tělovýchovná
jednota jako právní subjekt až ke dni 25. 6. 1991, nemohla se podle jejího
názoru (a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1998 sp. zn. II ÚS
19/97) stát právním nástupcem zaniklého ČSTV, a za povinnou osobu je třeba mít
Český svaz tělesné výchovy, proti němuž byla žaloba dříve vzata zpět. Oba soudy
též pochybily, uvedla dovolatelka, jestliže žalobkyni přiznaly právo i k domu
čp. 325 - sokolovně na pozemku parc. č. 394 v kat. území O., neboť nárok na
její vydání uplatnila až v doplnění žaloby, po marném uplynutí lhůty stanovené
v § 3 zákona č. 232/1991 Sb., a ta je lhůtou propadnou.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto, dovozujíc, že je
nedůvodné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
1.1.2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v
ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. - připouští.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se
nepodávají, a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Rovněž z
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ přípustnost dovolání nevyplývá, neboť
napadený rozsudek není rozsudkem měnícím ale potvrzujícím.
Dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, které
upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil; jeho dřívější rozhodnutí totiž nezrušil soud odvolací ale
dovolací, a jeho právním názorem byl také vázán (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 147/1998).
Jelikož odvolací soud přípustnost dovolání svým rozhodnutím nezaložil (§ 239
odst. 1), zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle ustanovení § 239
odst. 2.
Při odvolacím jednání žalovaná navrhla, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně bylo připuštěno dovolání, a to pro posouzení dvou otázek; zda
může být povinnou osobou tělovýchovná jednota, která vznikla (byla
registrována) po 30. 6. 1990, a zda lhůta vymezená v § 3 zákona č. 232/1991 Sb.
je lhůtou prekluzívní.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o. s. ř.
dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání
bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného
vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu
účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou
objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle § 242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s
výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího
přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl,
resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud
přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby
dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky
objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve
smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným.
Otázkou objektivně otevřenou přezkumu, jejíž řešení odvolacím soudem
dovolatelka také napadla (a o jejíž význam po právní stránce jde), je posouzení
důsledků její pozdější registrace jakožto občanského sdružení (po 30. 6. 1990)
pro určení právního nástupce zaniklého ČSTV (a tím pro určení osoby k navrácení
odňatých majetkových práv povinné); oproti názoru, z něhož implicite vycházel
odvolací soud, dovolatelka dovozuje, že byla-li registrována až 25. 6. 1991, je
její právní nástupnictví Československého svazu tělesné výchovy vyloučeno.
Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je
specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že
posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale
tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).
Tyto znaky napadené rozhodnutí zjevně nenese; právní posouzení vymezené právní
otázky, jež podal odvolací soud, je totiž v souladu se závěry, které Nejvyšší
soud v obdobných věcech uplatňuje konstantně.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96,
uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v
mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení
majetkových práv ve smyslu § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č.
232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého
svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného
sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku
resp. majetkovým kritériím.
Určení tělovýchovné jednoty (první žalované) jakožto právního nástupce
organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží okolnost pozdější
registrace proto, že dnem 30. 6. 1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce)
tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého
svazu tělesné výchovy odvozené (§ 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.),
způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.
6. 1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
To, že se Český svaz tělesné výchovy registroval - na rozdíl od žalované - před
30. 6. 1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československé
svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, jestliže zůstává neobjasněno, jaká kritéria
nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990,
by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy
(jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot
nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné
jednoty u příslušného orgánu\" výslovně vyloučilo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění
publikovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s
tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30. 6. 1990 registrovala, se lze
setkat jen ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval
i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96). Je však názorem ojedinělým, a
překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento odlišný názor, který i Ústavní
soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. II ÚS 19/97
(jehož se žalovaná dovolávala), je situován na samém okraji problematiky, jíž
se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace České obce
sokolské), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105)
nemá žádný.
Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy, že
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby,
současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní
rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný
právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému
ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim
naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané
věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné
osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 19. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a
význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím
není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý
právní názor byl důsledně aplikován.
Pro otázku důsledků pozdější registrace dovolatelky tedy napadené rozhodnutí za
zásadně významné (po stránce právní) považovat - z hlediska vyložených kriterií
- nelze, a proto ve vztahu k ní nelze ani mít za splněnou podmínku, již
vyžaduje § 239 odst. 2 o. s. ř., aby dovolání bylo přípustné.
Za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné již z důvodů
formálních. Tak je tomu též v případě, že (právní) otázky objektivně otevřené
přezkumu (kterými dovolatel odůvodnil návrh, aby dovolání bylo připuštěno)
dovolatel poté v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení
právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale
skutkových). Nelze-li se totiž pro vázanost (jiným) uplatněným dovolacím
důvodem zabývat otázkou přezkumu naopak způsobilou, není ani (tím spíše) k čemu
- rozumí se tím ke které právní otázce - vztáhnout úvahu, zda má rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 239 odst.2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a
pro přípustnost dovolání potřebný pozitivní závěr, že rozsudek právně významný
je, proto dovodit nelze.
Tyto závěry, jež Nejvyšší soud aplikuje standardně, se uplatní i v dané věci. Z
podaného výkladu totiž plyne, že druhá námitka, kterou dovolatelka uplatnila v
dovolání, spočívá právě mimo objektivní hranice možného dovolacího přezkumu, a
tím je pro tento přezkum bezcenná.
Ve vztahu k ní podmínka, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby
dovolání bylo připuštěno, není splněna proto, že takový návrh nebyl vůbec
učiněn. Zatímco návrh, který přednesla při odvolacím jednání, sledoval
posouzení otázky, zda lhůta podle § 3 (odst. 2) zákona č. 232/1991 Sb. je
lhůtou prekluzívní (čemuž odvolací soud přisvědčil), v dovolání dovolatelka
vznesla námitku jinou, reflektující tvrzené pochybení plynoucí z toho, jak
soudy naložily s neúplným (nepřesným) označením požadovaných nemovitostí v
žalobě (podle jejího názoru doplnění žalobního petitu po uplynutí prekluzívní
lhůty mělo být spojováno s účinky toliko procesními nikoli hmotněprávními).
Ani v této části tudíž dovolání není (podle § 239 odst. 2 o. s. ř.) přípustné.
Námitkou, že nebyla označena v souladu s názvem, pod nímž byla registrována,
jež je podřaditelná dovolacímu důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o.
s. ř., by se Nejvyšší soud mohl zabývat pouze v případě, bylo-li by dovolání
přípustné, a ten splněn není.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 2 věta první (per analogiam) o. s. ř.; žalobkyni, jež by ve
smyslu těchto ustanovení měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu
dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu