Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 576/2012

ze dne 2013-03-18
ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.576.2012.1

20 Cdo 576/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné JOKA Agentura, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Střížkovská 8/9, identifikační číslo osoby 25143956, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, proti povinnému Ing. J. Š., zastoupenému Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze, Haštalská 791/9, pro 244 792,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 11Nc 4885/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011, č. j. 23 Co 332/2011-95, takto:

Dovolání se odmítá.

Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 24. 3. 2011, č. j. 11 Nc 4885/2006-73, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o tomto návrhu. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k promlčení práva vymáhat pohledávku přiznanou exekučním titulem. Protože právní předchůdce oprávněné vedl řádně předchozí výkon rozhodnutí, došlo ke stavení promlčecí „lhůty“ na 2 roky, 6 měsíců a 24 dnů, v důsledku čehož skončila promlčecí doba dne 19. 10. 2007. Návrh na nařízení exekuce (exekuční titul se stal podle odvolacího soudu vykonatelným dne 25. 3. 1995), doručený soudu 22. 5. 2006, byl tak podán včas.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012

(dále též jen „o. s. ř.“), namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že v předchozím řízení byl výkon rozhodnutí zastaven, tedy řízení nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím, a proto nemohlo dojít ke stavení běhu promlčecí doby. K zastavení výkonu rozhodnutí navíc nedošlo z důvodu na straně povinného, neboť měl trvalý pobyt hlášen na adrese, což si mohl soudní vykonavatel ověřit. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Hodnocením všech námitek obsažených v dovolání nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V souzené věci je exekučním titulem platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 1995, sp. zn. 6 C 330/94, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit navrhovateli PRAMEN s. p. Tábor v likvidaci 244 792,- Kč se 17% úroky od 22. 4. 1994 do zaplacení z částky 236 014,- Kč a 17% úroky od 12. 5. 1994 do zaplacení z částky 8 778,- Kč (nezaplacené faktury za spotřebovanou elektrickou energii), a dále náklady řízení 14 842,- Kč.

Pramen Praha s. p. - právní nástupce oprávněného z exekučního titulu - podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného dne 11. 11. 1998. Výkon rozhodnutí byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 4. 2001, č. j. 1 E 2047/98-15, zastaven podle § 326a o. s. ř., protože se v bytě povinného ani na jiném soudu známém místě nepodařilo sepsat žádnou věc. Povinný se z bytu odstěhoval a soudu se nepodařilo zjistit jeho novou adresu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011, zaujal názor, že jestliže ani soudu nebylo známo jiné bydliště povinné a místo, kde jsou uloženy její věci, nelze dovodit nečinnost či opomenutí ze strany oprávněného, když za této situace nemohl (z objektivních důvodů) požadované údaje soudu sdělit, jelikož mu nebyly známy. Ani odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, pokud dovodil, že oprávněná ve vykonávacím řízení ve smyslu § 112 obč. zák. řádně pokračovala, neboť se na jeho bezvýslednosti nikterak nepodílela a žádného opomenutí se nedopustila (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 3126/2010).

Závěr odvolacího soudu, že po dobu trvání předchozího vykonávacího řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty, je tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Namítá-li povinný, že předchozí vykonávací řízení nebylo skončeno „meritorním rozhodnutím“, nutno uvést, že pro účely dovolacího řízení občanský soudní řád přiznává povahu rozhodnutí ve věci samé i rozhodnutím uvedeným v § 238a odst. 1 písm. c), jímž je právě i rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1898; případně k pojmu „věc sama“ usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 11, ročníku 1997, pod pořadovým číslem 88).

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu