20 Cdo 620/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněného D. T. AG, zastoupeného advokátem, proti povinné W., s.
r. o., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, ukládáním pokut, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 392/2004, o dovolání povinné
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co
233/2005-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne
10. 5. 2004, č.j. 35 E 392/2004-6, ve výroku pod bodem I., jímž Obvodní soud
pro Prahu 1 nařídil podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002,
č.j. 15 Cm 85/2003-45, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
2. 2004, č.j. 3 Cmo 291/2003-74, výkon rozhodnutí uložením pokuty 50.000,- Kč.
Usnesení soudu prvního stupně odvolací soud změnil jen ve výroku pod bodem II.
tak, že výši nákladů, které je povinna zaplatit povinná oprávněnému, určil
částkou 2.650,- Kč. Dále rozhodl, že je povinná povinna zaplatit oprávněnému
náklady odvolacího řízení 825,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že splnění
vymáhané povinnosti zdržet se užívání označení „t“, jak je uvedeno v přihlášce
ochranné známky č. 176466 podané u Ú. p. v. dne 7. února 2002, soud při
nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá a vychází v tomto směru z tvrzení
oprávněného. Výši pokuty shledal s ohledem na povahu vymáhané povinnosti
přiměřenou.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1
písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinná, že řízení je postiženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/, b/ o.s.ř.). Vady řízení spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl
dokazování, zda-li povinná povinnost uloženou jí exekučním titulem splnila a že
se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval ani opodstatněností jejího tvrzení,
že vymáhanou povinnost splnila s poukazem, že jde o irelevantní námitku.
Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že nesplnění vymáhané povinnosti
nebylo posuzováno jako jeden z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí,
zejména když z ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud pokutu
povinnému subjektu uloží za porušení příslušné povinnosti. Navrhla, aby byla
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po
právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit
přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu zřetelně nepřednesla, a ani
hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž
posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a
jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v
dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Právní závěr odvolacího soudu, že předpokladem pro nařízení výkonu
rozhodnutí není zjištění, že povinná nesplnila povinnost uloženou jí exekučním
titulem, je v souladu s ustálenou soudní praxí. Ta je přitom dlouhodobě
jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezjišťuje, zda (v jakém
rozsahu) povinná vymáhanou povinnost dobrovolně splnila, popřípadě zda ve
smyslu § 351 odst. 1 o.s.ř. „jinou“ povinnost porušila (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při
výkonu rozhodnutí“, Cpj 159/79, ze dne 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 9-10, ročník 1981 pod č. 21, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný pod č. 69,
ročník 1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Okolnost takové povahy
může být hodnocena jen v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268
odst. 1 písm. g/, § 269 odst. 1 o.s.ř.).
Námitkou, že soudy neprověřovaly, zda a v jakém rozsahu byla vymáhaná povinnost
splněna, a že tuto skutečnost nehodnotil odvolací soud ani v odůvodnění svého
rozhodnutí, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo uvedeno – přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,
věty první o.s.ř, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému však ve
stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu