NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 628/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra
Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T. M., a.s., proti povinnému C.
P., s.r.o., pro částku 18.598,50 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 794/2000, o dovolání
oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.května 2003,
č.j. 10 Co 694/2003-46, takto:
I. Dovolaní se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
8.listopadu 2002 č.j. 49 E 794/20000-12, kterým okresní soud zastavil pro
prekluzi výkon rozhodnutí rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – ČTÚ v
O. ze dne 24.4.l999, č.j. 251571/99-6381-II., vykonatelného dne 16.6.1999.
Podle názoru odvolacího soudu se správní rozhodnutí soudně vykonávají na
základě ustanovení § 274 písm. e/ o.s.ř. podle § 251 až 271 o.s.ř., s výjimkou
§ 261a odst. 2 a 3, nelze však přitom odhlédnout od ustanovení § 71 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, který obecně stanoví, že správní
rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro
splnění povinnost. Tato lhůta je svojí povahou lhůtou prekluzivní. Z těchto
ustanovení je třeba vycházet, pokud speciální úprava v jednotlivých odvětvích
státní správy nestanoví odchylná pravidla. Tak tomu v daném případě není,
protože § 21 odst. l zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při
rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné
předpisy o správním řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včas dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst.1 písm.d/ a § 237 odst. 3
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým
ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil jeho právo
na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní
posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i
na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatele otázka, zda se uvedené
ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní
rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, dosud v praxi dovolacího
soudu řešena nebyla a současně je odvolacími soudy posuzována rozdílně.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst.
1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/
nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je
možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatel výslovně pokládá otázku
použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu
rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – ČTÚ v O. z 24. 4. 1999, č. j.
251571/99-6381-II.. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní
praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co
84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz
151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp.
zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a
výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se
zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst.
3 správního řádu (námitku, že v daném případě je právě takový titul vykonáván,
dovolatel nevznesl) - i současná judikatura ( srov. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp.zn. 21 Cdo1887/98, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. Usnesení z 28.7.1999, sp.zn. 20 Cdo
437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní
význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s
dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž
náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní
situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a
§ 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení
nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu