20 Cdo 647/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové
v exekuční věci oprávněného JUDr. J. P., advokáta jako správce konkursní
podstaty úpadkyně S., spol. s r.o., proti povinné J. M., zastoupené advokátem,
pro 16.987,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 19 Nc 3578/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze
z 30. 8. 2004, č.j. 16 Co 226/2004-48, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 30. 8. 2004, č.j. 16 Co
226/2004-48, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 16. 2. 2002, č.j. 19 Nc
3578/2002-13 se zrušují a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 16. 2.
2002, č.j. 19 Nc 3578/2002-13, kterým obvodní soud nařídil exekuci, jejímž
provedením pověřil navrženého exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že
exekuci lze nařídit přesto, že podkladové rozhodnutí (resp. rozhodnutí, jímž
odvolací soud v nalézacím řízení vyhovující rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil) bylo vydáno 23. 5. 2001, tedy teprve po prohlášení konkursu (13. 3.
2001) na majetek žalobkyně (jehož se týká i vymáhaná
pohledávka), jelikož postup nalézacího soudu, jenž v rozporu s ustanovením § 14
odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „konkursního zákona“), vydal rozhodnutí v
době, kdy bylo řízení přerušeno, je sice vadou řízení podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř., nikoli však skutečností ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního
řádu rozhodnou pro nařízení exekuce.
V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje
otázce, zda „lze nařídit exekuci na základě rozhodnutí vydaného v době, kdy
nalézací řízení bylo ze zákona – v důsledku prohlášení konkursu na majetek
žalobkyně /úpadkyně/ – přerušeno, a nebyly tak splněny předpoklady pro nařízení
exekuce /vykonatelný titul/“), dovolatelka namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v posouzení podkladového rozsudku jako
vykonatelného, ač ten podle jejího názoru vykonatelný není, jelikož nalézací
řízení, přerušené ze zákona (podle § 14 odst. 1 písm. c/ konkursního zákona),
nemohlo být (a to ani v případě, že nalézací odvolací soud v rozporu s tímto
ustanovením rozsudek vydal) pravomocně a vykonatelně skončeno.
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s
ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/,
odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je
dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a
nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu
(zaujatý ovšem „při respektu k ustanovení § 243d odst. 1 o.s.ř.“), že k exekuci
navržený rozsudek (Obvodního soudu pro Prahu 10 z 25. 5. 2000, č.j. 28 C
391/98-29, ve znění opravného usnesení z 23. 1. 2001, č.j. 28 C 391/98-41) je
vykonatelný, ačkoli rozsudek (Městského soudu v Praze č.j. 53 Co 204/2001-47)
jej potvrzující byl dne 23. 5. 2001 – v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1
písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání – vydán přesto, že dne 13. 3. 2001 byl
na majetek žalobkyně prohlášen konkurs.
Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení ze 14. 4. 2004, č.j. 20 Cdo
568/2003-43, sice vycházel ze stávající soudní praxe (viz odkaz na usnesení
Nejvyššího soudu z 11. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 434/96, učiněný ve třetím
odstavci třetí strany usnesení /č.l. 44/), nepřihlédl však již k dalším
judikatorním závěrům, vedeným zásadou, že k přerušení řízení o nárocích, které
se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být z tohoto
majetku uspokojeny, dochází prohlášením konkursu na majetek dlužníka ze zákona
(a tedy nezávisle na tom, zda je soudu rozhodujícímu o takových nárocích
prohlášení konkursu známo).
V rozsudku z 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2001 pod poř. č. 74, Nejvyšší
soud zopakoval závěr (přijatý rozhodnutím sp. zn. 2 Cdon 434/96, na něž se ve
zrušovacím usnesení odkazuje), že pokračoval-li soud v řízení a vydal-li
rozhodnutí v době, v níž bylo řízení prohlášením konkursu přerušeno, je řízení
předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dále však zdůraznil, že trvají-li účinky
přerušení, tedy nevznesla-li k tomu oprávněná osoba návrh na pokračování v
řízení tam, kde zákon dovoluje v řízení pokračovat (o kterýžto případ jde v
souzené věci), nemůže po dobu trvání konkursu v řízení pokračovat ani soud
vyššího stupně. V odůvodnění tohoto rozsudku (str. 360/636 sešitu č. 10/2001
uvedené sbírky) pak Nejvyšší soud formuloval výslovný závěr, že po dobu
přerušení řízení, tj. ode dne, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu, do dne,
kdy byl oprávněným subjektem podán návrh na pokračování v řízení tam, kde to
zákon umožňuje, soud v řízení nesmí vydat žádné rozhodnutí ani učinit jiný úkon.
Z uvedeného plyne, že pokračoval-li odvolací soud v (nalézacím) řízení a
vydal-li dne 23. 5. 2001 – a doručil žalobkyni – potvrzující rozsudek, ač byl
na její majetek dne 13. 3. 2001 prohlášen konkurs, v důsledku čehož bylo řízení
ze zákona (podle § 14 odst. 1 písm. c/ konkursního zákona) přerušeno, nemohlo
mít – a nemělo – takové rozhodnutí právní účinky a není zde tudíž vykonatelný
exekuční titul.
K takovému závěru však odvolací soud (vázán ovšem ve smyslu
ustanovení § 243d odst. 1 věty druhé o.s.ř.) nedospěl.
Jak vyplývá plyne z výše uvedeného, je právní posouzení věci
nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení
napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil;
poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu
vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu