20 Cdo 668/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) Ing. I. D. a
b) PhDr. L. S., zastoupených advokátem, proti povinným 1) D. Š., zastoupenému
advokátem, a 2) A. Š., pro 4.870.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem
nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 E 505/97, k
dovolání prvního povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 21. 10.
2004, č. j. 20 Co 427/2004-408, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První povinný je povinen zaplatit oprávněným k jejich ruce společné
a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.150,- Kč na účet
advokáta.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 5. 2004, č. j.
64 E 505/97-304, jímž městský soud udělil příklep M. P. s odůvodněním, že tento
vydražitel učinil nejvyšší podání ve výši 3.900.000,- Kč.
V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje určení
výsledné ceny dražených nemovitostí a stanovení výše nejnižšího podání, jež
obojí považuje za chybné) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších ustanovení /
dále též jen „o.s.ř.“/), které spatřuje zejména v tom, že ač byla výsledná cena
nemovitostí v dražební vyhlášce uvedena částkou 7.971.110,- Kč, z čehož plyne,
že nejnižší podání podle § 336m odst. 3 o.s.ř. mělo činit polovinu,
tedy částku 3.985.555,- Kč, soud je stanovil výší pouze 3.900.000,- Kč, tedy
částkou o 85.555,- Kč nižší. Tím pak byl vydražitel, jenž učinil nejvyšší
podání (na základě takto nesprávně stanoveného podání nejnižšího), „protiprávně
zvýhodněn“ a povinný naopak „poškozen“, jelikož výtěžek dražby by byl při
správně stanoveném nejnižším podání vyšší. Naplnění uplatněného dovolacího
důvodu povinný spatřuje také v tom, že – podle jeho názoru – nesprávně byla
stanovena i samotná výsledná cena nemovitostí, jelikož v období mezi jejím
určením a dalším dražebním jednáním došlo ke změně poměrů spočívající v nárůstu
tržních cen nemovitostí v důsledku vstupu České republiky do Evropské unie
(dnem 1. 5. 2004).
Oprávnění navrhli odmítnutí dovolání již pro nedostatek zásadního právního
významu k přezkumu nabídnutých otázek, jež „jsou pouze procesního charakteru“,
navíc „bez žádaného bližšího zdůvodnění“.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle
§ 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání
nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/
o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž
nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen dospěje-li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost
dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním
významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu
podřaditelné.
Dovolatel však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu
nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o
splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Touto, v daném případě procesněprávní, otázkou (posuzováno podle obsahu
dovolání, jehož doslovným zněním je nesprávně, resp. nepřesně, zásadní právní
význam přisuzován nikoli řešení právní otázky, nýbrž přímo „nesprávnému
stanovení výsledné ceny dražených nemovitostí a nejnižšího podání“) je, zda lze
stanovení nejnižšího podání – v rozporu s ustanovením § 336m odst. 3 o.s.ř. –
částkou menší než polovinou výsledné ceny (§ 336a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.)
kvalifikovat jako „porušení zákona při nařízení dražebního jednání“ ve smyslu
ustanovení § 336k odst. 3 o.s.ř., a tedy jako důvod ke změně usnesení soudu
prvního stupně o udělení příklepu tak, že se příklep neuděluje.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování rozhodné otázky uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené judikatury.
Zákonná úprava totiž rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika
relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek.
Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny nemovitosti a
jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad,
které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o
dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu,
účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny
pravomocným usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit
otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Tak tomu je i u nejnižšího podání (§
336m odst. 3 o.s.ř.), jež soud stanoví v usnesení, kterým nařizuje další
dražební jednání (§ 336m odst. 1 o.s.ř.). V daném případě se tak stalo
usnesením z 26. 3. 2004, č. j. 64 E 505/97-263, proti němuž žádný z účastníků,
tedy ani povinný, odvolání nepodal, takže usnesení nabylo právní moci.
Porušením zákona při nařízení dražebního jednání (§ 336k odst. 3 o.s.ř.)
rozumí judikatura i právní nauka (viz např. Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
JUDr. Kurka a JUDr. Drápal, Linde, Praha 2004, str. 552) kromě případů, kdy
např. dražební vyhláška byla vydána před právní mocí usnesení o výsledné ceně
(§ 336a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) nebo kdy neobsahovala všechny výroky
předepsané ustanovením § 336b odst. 2 o.s.ř., také případy, kdy některý z
výroků byl v dražební vyhlášce uveden v rozporu se zákonem (což měl na mysli
dovolatel). V souladu s tím, co bylo uvedeno výše o relativní samostatnosti
jednotlivých fází exekuce, je však za takovéto posledně uvedené případy namístě
považovat pouze ty, kdy nepříznivé důsledky „výroků v rozporu se zákonem“
nebylo možno odstranit jinak, tedy např. případy, kdy takový výrok v rozporu se
zákonem vedl či mohl vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení
dražebního jednání svá práva apod. Tak tomu však není v případě, kdy oním
„výrokem v rozporu se zákonem“ by měl být výrok o nejnižším podání podle § 336m
odst. 3 o.s.ř.; to totiž soud stanoví v usnesení, jímž nařizuje další dražební
jednání (§ 336m odst. 3, věta za středníkem, ve spojení s ustanovením § 336b
odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), proti němuž je ovšem přípustné odvolání. Protože
proti tomuto usnesení povinný odvolání nepodal, v důsledku čehož nabylo právní
moci kromě jiného i ve výroku, jímž bylo – byť v rozporu s ustanovením § 336m
odst. 3 o.s.ř., a tedy nesprávně – stanoveno nejnižší podání, nelze tuto
nesprávnost považovat za „porušení zákona při nařízení dražebního jednání“ ve
smyslu § 336k odst. 3 o.s.ř., a tedy ani za důvod způsobilý vést ke změně
usnesení o udělení příklepu v tom směru, že by příklep udělen nebyl.
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
není ani námitka, že výsledná cena nemovitostí měla být určena nově, a to jako
„aktuální tržní cena“ respektující „nárůst tržních cen nemovitostí v
souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie“. Pravomocným
usnesením, jímž určil výslednou cenu, je soud v dalším průběhu výkonu
rozhodnutí vázán a z ceny jiné (ať již stanovené novým usnesením vydaným podle
§ 336a, či novým údajem o výsledné ceně obsaženém v dražební vyhlášce /§ 336b
odst. 2 písm. c/ o.s.ř./) může – při respektování klauzule „rebus sic
stantibus“ – vycházet jen, dojde-li k podstatné změně poměrů. Za takovouto
změnu poměrů považuje soudní praxe i právní nauka (viz výše uvedená publikace,
str. 531, dále Exekuce v soudní praxi, JUDr. Tripes, C.H. Beck, 2. vydání,
Praha 2001, str. 408, 409) např. vážné poškození nemovitosti živelnou pohromou
nebo změnu oceňovacího předpisu apod. Protože však – na rozdíl od odhadní ceny
podle § 336a o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., jež byla
konstruována jako tržní – není účelem ocenění nemovitosti podle § 336 a 336a
o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 stanovení ceny, za kterou bude věc v
řízení o výkonu rozhodnutí prodána, nýbrž pouze určení východiska pro stanovení
nejnižšího podání (nemovitost se při výkonu rozhodnutí prodává za nejvyšší
podání, a kolik toto podání bude činit, se ukáže až v samotné dražbě), nemůže
být za změnu poměrů ve výše uvedeném smyslu považována změna jakési obecné
hladiny tržních cen.
Pokud jde o dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 450/99,
ten je nepřípadný, jelikož věc jím přezkoumávaná byla posouzena podle
občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., a
kromě toho v ní šlo o to, že obecný soud nerespektoval znalecký posudek a cenu
dražených nemovitostí stanovil částkou odpovídající pouhým dvěma třetinám ceny
tímto posudkem stanovené.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Povinný podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, takže oprávněným
vzniklo podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty
první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty spočívají v (maximální) částce 15.000,- Kč představující paušální sazbu výše
odměny za zastoupení advokátem, sníženou na polovinu a zvýšenou o 20 procent
(viz § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 14, § 15, § 17 odst. 2 a § 18
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů – a v částce 150,- Kč dvou paušálních náhrad za poskytování
právních služeb podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu