20 Cdo 670/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové
a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. N.,
zastoupeného advokátem, proti povinnému J. H., zastoupenému advokátem, pro
3.080.000,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 26/2002, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005,
č.j. 13 Co 328/2004-56, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2005, č.j. 13
Co 328/2004-76, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 1.325,- Kč k rukám advokáta.
Usnesením ze dne 23. 7. 2004, č.j. 26 E 26/2002-31, Městský soud v Brně
zastavil (na návrh povinného, A. L. a S. W.) podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), výkon rozhodnutí. Po jeho nařízení zřízením
soudcovského zástavního práva k označeným nemovitostem usnesením ze dne 19. 2.
2003, č.j. 26 E 26/2002-17 (na podkladě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
25. 9. 2001, sp. zn. 43 C 143/2000, k vydobytí pohledávky 3.080.000,- Kč s 26 %
úroky z prodlení od 1. 3. 1998 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve
výši 52.100,- Kč) vyšlo najevo, že A. H., kterou oprávněný v návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí uvedl jako druhou povinnou a vůči níž byl rovněž výkon
nařízen, 25. 8. 2001, tj. před zahájením řízení o výkon rozhodnutí, zemřela.
Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v době jeho
zahájení odstranit nelze (§ 19, § 103, § 104 odst. 1, § 254 odst. 1 o.s.ř.), je
výkon rozhodnutí nepřípustný.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 7. 2005, č.j. 13 Co
328/2004-56, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2005, č.j. 13 Co
328/2004-76, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to ve vztahu k zemřelé
A. H. zcela a ve vztahu k povinnému ohledně ideálního podílu ve výši dvou
šestin nemovitostí; jinak je změnil tak, že návrh na zastavení výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k ideálnímu podílu ve výši
čtyř šestin nemovitostí proti povinnému zamítl. Měnící výrok svého rozhodnutí
zdůvodnil tím, že v řízení, v němž byl vydán podkladový rozsudek, měli povinný
a A. H. postavení solidárních dlužníků, tj. ve smyslu § 91 odst. 1 o.s.ř.
samostatných společníků. Protože vykonávaný rozsudek byl povinnému doručen
náhradním způsobem - uložením, jehož účinky nastaly 12. 11. 2001 (jak vyplývá z
nalézacího spisu), nabyl ve vztahu k němu 28. 11. 2001 právní moci; okolnost,
že rozsudek nemohl být doručen A. H. (zemřela před jeho vydáním), na tom nic
nemění. V době podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (po právní moci
usnesení ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 60 D 1256/2001, jímž Městský soud v Brně
rozhodl o nabytí dědictví po A. H.) byl povinný „vlastníkem“ nemovitostí v
rozsahu ideálních čtyř šestin z celku; skutečnosti, které by odůvodňovaly
zastavení výkonu rozhodnutí i v tomto rozsahu, odvolací soud neshledal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, které – podle
obsahu – směřuje jen proti té části, jíž bylo usnesení soudu prvního stupně
změněno. Za nesprávné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
považuje posouzení podkladového rozsudku za (formálně) vykonatelný titul. K
peněžnímu plnění jím byli zavázáni povinný a A. H. společně a nerozdílně, avšak
A. H. před vydáním titulu zemřela; za této situace „nemohl nabýt právní moci
doručením jednomu z žalovaných,“ neboť „u nedílného plnění nenabývá rozsudek
soudu I. st. právní moci samostatně, ale je nutno rozsudek doručit oběma
žalovaným.“ Z toho dovolatel uzavírá, že výkon rozhodnutí měl být vůči němu
zastaven podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. V doplnění dovolání tvrdil, že
proti podkladovému rozsudku podal odvolání a na výzvu nalézacího soudu zaplatil
poplatek z odvolání ve výši 123.200,- Kč. Navrhl proto, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými a právními závěry
odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje
proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. a/, §
238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným
dovolacím důvodem – v daném případě důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se
nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr, podle něhož rozsudek
ukládající povinnost ke společnému a nerozdílnému
plnění peněžitého dluhu, doručený jen jednomu z žalovaných, nabývá vůči tomuto
účastníku právní moci a vykonatelnosti samostatně, a je tak ve vztahu k němu
způsobilým exekučním titulem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 25. 9. 2001, sp. zn. 43 C 143/2000; povinnému a A. H. jím bylo uloženo
zaplatit oprávněnému společně a nerozdílně dluh z neuhrazené půjčky 3.080.000,-
Kč s 26 % úroky z prodlení od 1. 3. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení
52.100,- Kč.
Procesní společenství účastníků je upraveno v ustanovení § 91 o.s.ř.
Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich
sám za sebe (§ 91 odst. 1 o.s.ř.), jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže
však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat
na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z
nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2, věta první, o.s.ř.); takové společenství je
nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné
společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva.
O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět
řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. Soudní
praxe i právní teorie vychází z toho, že osoby zavázané k solidárnímu plnění
jsou společníky samostatnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8,
roč. 2000 pod č. 90, Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol.: Občanský soudní
řád. Komentář I. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 398). V
samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich
může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží
doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný společník oproti tomu
může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy alespoň jednomu z nich
odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto
účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i
vykonatelným. Obdobně platí, že vztahuje-li se důvod zastavení výkonu
rozhodnutí na jednoho ze samostatných společníků, nemá to vliv na výkon
rozhodnutí vedený proti ostatním. Pro úplnost se dodává, že v případě
peněžitého plnění se nejedná o plnění nedílné.
Jelikož odvolací soud věc posoudil ve shodě s tím, co je uvedeno výše,
je jeho rozhodnutí správné; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst.
2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Správnost, příp. úplnost skutkových zjištění nelze poměřovat prostřednictvím
tvrzení o skutečnostech (okolnostech), jež byly uplatněny teprve v dovolacím
řízení, aniž byly k dispozici již odvolacímu soudu; na takových skutkových
novotách nemůže být založen dovolací důvod podle § 241a odst. 3, ani podle §
241a odst 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. § 241a odst. 4 o.s.ř.). Proto dovolací soud
nepřihlédl k výtce, že proti podkladovému rozhodnutí podal povinný odvolání.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Povinný (dovolatel), jehož dovolání bylo
zamítnuto, je povinen zaplatit náklady, které oprávněný vynaložil v dovolacím
řízení; náklady představují odměnu za zastupování advokátem 1.250,- Kč (§ 1
odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b/, § 18 odst. 1, věta
první, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006) a paušální
částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu