20 Cdo 699/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. ú. p. d. a m. a S. v. p. p. d. a m.,
zastoupeného advokátem, proti povinné J. H., zastoupené advokátem, za účasti
manžela povinné F. H., pro 1 188 053,90 Kč prodejem nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 E 1853/2001, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2001, č.j. 12 Co
528/2001-20, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil v odvoláním
napadené části (tj. vyjma zamítavého výroku týkajícího se příslušenství
pohledávky) usnesení ze dne 12. 10. 2001, č.j. 7 E 1853/2001-15, kterým Okresní
soud v Děčíně nařídil – na podkladě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 19. 12. 2000, č.j. 1 T 84/99-231, ve znění usnesení téhož soudu ze dne
9. 8. 2001, č.j. 1 T 84/99-287 – k vydobytí pohledávky ve výši 1 188 053,90 Kč
výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí ve společném jmění povinné a
jejího manžela, povinné zakázal nemovitosti převést nebo zatížit a uložil jí,
aby soudu oznámila, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo; oprávněnému
přiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 45 535 Kč, na
jejichž vymožení vztáhl nařízený výkon rozhodnutí. Odvolací soud – poté, co
jako nedůvodné ve fázi řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází,
zhodnotil námitky, že postižené nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem
zřízeným ve prospěch Č. s., a. s., a že nemovitosti rodina povinné obývá –
shledal předpoklady pro nařízení výkonu splněny, zejména uzavřel, že podkladové
rozhodnutí je po stránce formální i materiální vykonatelné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem)
včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm.
c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o.s.ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Protože podkladové
rozhodnutí neobsahuje ve výroku, jímž bylo povinné uloženo zaplatit vymáhanou
částku oprávněnému (poškozenému), lhůtu k plnění, a jelikož tato lhůta
nevyplývá ani z ustanovení § 228 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestního řádu /dále též jen „tr. řád“/), není podle dovolatelky
rozhodnutí (materiálně) vykonatelné (o jeho právní moci pochybnosti nevznesla).
Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejdříve posuzoval
přípustnost dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov.
§ 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější –
odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání
uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle něhož je
dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
(srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelkou k přezkumu předložená otázka, zda výrok rozsudku vydaný
soudem v trestním řízení, jenž přiznává oprávněnému (poškozenému) právo na
náhradu škody v penězích, je vykonatelný, i když nestanoví lhůtu k plnění, činí
rozhodnutí zásadně právně významným, neboť k jejímu řešení se dosud Nejvyšší
soud nevyjádřil. Jestliže se posouzení uvedené otázky promítá nejen do výsledku
konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/
a odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí.
Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí je existence vykonatelného
rozhodnutí (jiného titulu) jako podkladu tohoto výkonu, vydaného k tomu
oprávněným orgánem, které má potřebnou formu a obsah a které ukládá určitému
subjektu povinnost něco plnit. Před nařízením výkonu rozhodnutí se soud
zabývá mimo jiné i tím, zda je rozhodnutí (jiný titul) z hledisek zakotvených v
příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak formálně (tj. z pohledu
právního předpisu upravujícího řízení, ve kterém bylo vydáno), tak i materiálně
(tj. z hlediska obsahových náležitostí, jež reflektují určitost,
srozumitelnost a přesnost v označení subjektů práv a povinností i ve vyjádření
uložené povinnosti, jež se má vykonat). Vykonatelnost je vlastnost činící
rozhodnutí (jiný titul) způsobilé k nucenému uskutečnění cestou jeho výkonu
(exekuce).
Soudní praxe byla již před účinností zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79,
uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod číslem 21
(str. 161), podle něhož soudní rozhodnutí a jiné tituly uvedené v § 274 o.s.ř.
musí obsahovat individualizaci oprávněného a povinného, vymezení práva a jemu
odpovídající povinnosti na plnění a lhůtu k plnění tam, kde ji nestanoví přímo
procesní předpis. S účinností od 1. 1. 2001 zmíněná novela občanského soudního
řádu ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím exekučním titulům výslovně
stanoví, že výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí
označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k
jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění
povinnosti (§ 261a odst. 1 o.s.ř.). Exekuční titul, který tyto náležitosti
nemá, není rozhodnutím (materiálně) vykonatelným a nemůže být podkladem pro
soudní výkon rozhodnutí; byl-li na jeho základě již výkon nařízen, musí jej
soud v každém stadiu řízení i bez návrhu zastavit (srov. § 268 odst. 1 písm.
a/, § 269 odst. 1 o.s.ř.).
Exekučními tituly, na jejichž výkon se použijí (s výjimkou § 261a odst.
2 a 3) ustanovení § 251 až § 271 o.s.ř., jsou (také) vykonatelná rozhodnutí
soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo
postihují majetek (§ 274 písm. a/ o.s.ř.); typickým příkladem je rozsudek,
kterým soud v tzv. adhézním řízení uložil povinnost k náhradě škody.
V projednávané věci je titulem, jehož výkon oprávněná navrhla, rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2000, č.j. 1 T 84/99-231, ve
znění usnesení téhož soudu ze dne 9. 8. 2001, č.j. 1 T 84/99-287, jímž bylo
povinné uloženo zaplatit oprávněnému na náhradě škody částku 2 088 040,- Kč
(společně a nerozdílně s J. V.) a částku 125 419,90 Kč; právní moci nabyl podle
potvrzení rozsudek 31. 3. 2001 a usnesení 14. 9. 2001.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 části věty před středníkem tr. řádu,
odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému
majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil,
jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 2). Ustanovení § 228 odst. 2 tr.
řádu stanoví, že výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně
označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen; v odůvodněných
případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž
výši a podmínky splatnosti zároveň určí. Výrok o náhradě škody je součástí
rozsudku, jímž se rozhoduje o otázce viny (srov. § 121 písm. a/ tr. řádu).
Z ustanovení § 139 odst. 1 (ve spojení s § 130, § 245 a § 248 odst. 1)
tr. řádu vyplývá, že rozsudek – nestanoví-li tento zákon něco jiného – je
pravomocný a (současně) vykonatelný doručením jeho opisu, jestliže zákon proti
němu odvolání nepřipouští, anebo, je-li opravný prostředek přípustný, marným
uplynutím osmidenní lhůty k podání odvolání. Protože trestní řád nestanoví
jinak, stává se rozsudek, jímž byla uložena povinnost k náhradě škody,
vykonatelným, jakmile nabyl právní moci. Právní předpis, podle něhož bylo
podkladové rozhodnutí vydáno (zde trestní řád), tedy soudu neukládá, aby ve
výroku o náhradě škody určil, v jaké lhůtě (běžící od právní moci) je
obžalovaný povinen poškozenému plnit (srov. § 228 odst. 2 tr. řádu).
Rozhodnutí (jiný titul) je pro absenci lhůty k plnění ve smyslu § 261a
odst. 1 o.s.ř. po obsahové (materiální) stránce nevykonatelné, jestliže podle
právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno, lhůtu obsahovat mělo, resp.
nelze-li ji z tohoto předpisu ani dovodit. V dané věci – jak je shora
vysvětleno – o takový případ nejde; posouzení obsahové vykonatelnosti
podkladového rozhodnutí odvolacím soudem je tudíž správné a argumenty, jež
dovolatelka prostřednictvím způsobilého důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. uplatnila, neobstojí. Jelikož vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/, b/, § 229 odst. 3 o.s.ř. a jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka netvrdila a ze spisu se
nepodávají (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), Nejvyšší soud – bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty
před středníkem, odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto
stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly a povinná, která nebyla v dovolacím
řízení úspěšná, na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu