20 Cdo 701/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované A. U., s.r.o.,
zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Tachově pod sp. zn. 6 C 144/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2004, č. j. 10 Co 701/2004-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
ve výši 1.200,- Kč, k rukám advokáta.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba na vyloučení movitých věcí z exekuce s odůvodněním, podle
kterého žalovaný jakožto oprávněný může být uspokojen i z věcí, které má
povinný (příspěvková organizace žalobce) svěřeny žalobcem k vlastní hospodářské
činnosti.
Žalobce, zastoupen advokátem, ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje
námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení
ustanovení § 256 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001
Sb., exekučního řádu, neboť předmětné věci jsou majetkem jiného, než kdo byl v
exekuci označen jako povinný, přičemž nebylo prokázáno (§ 256 odst. 2 o.s.ř. a
§ 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu), že by na tento subjekt
přešla povinnost plynoucí z předmětného rozhodnutí. Dovolatel současně navrhl
odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo dovolání jako
neopodstatněné zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud rozhodl ve věci samé, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí
je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených
v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v
daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést
nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit
nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho
příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy
souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého nebyla předmětná otázka v době
rozhodování této věci dovolacím soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně
hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít
povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení
takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený
závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č.
618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.200,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu