20 Cdo 710/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové
ve věci výkonu rozhodnutí nezletilé oprávněné E. H., dítě matky Ž. H.,
zastoupené Ú. p. m.-p. o. d. v B., proti povinnému R. H., o nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 24 E 396/2005, o dovolání nezletilé oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Plzni z 28. 11. 2005, č.j 12 Co 351/2005-23 takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 28.11. 2005, č.j 12 Co
351/2005-23, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech z 18. 4.
2005, č. j. 24 E 396/2005-13, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Karlových Varech k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení Okresního
soudu v Karlových Varech z 18. 4. 2005 č. j. 24 E 396/2005-13, jímž byl
zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v
Humenném z 23. 10. 2003, č. j. 19 P 359/02-72, kterým byl povinný zavázán k
zaplacení dlužného výživného za období od 1. 7. 2002 do 31. 7. 2004 v částce
26.000,- Kč). Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil v závěru,
odůvodněném poukazem na čl. 66 odst. 1 N. R. (ES) č. 44/2001 ze dne 22.
prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v
občanských a obchodních věcech (dále též jen „N. R.“), že na danou věc se
vztahuje toto nařízení, a tedy i jeho ustanovení čl. 69, podle něhož nařízení
nahrazuje (kromě jiných) i Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou č. 209/1993 Sb., o právní pomoci poskytované justičními orgány a o
úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech. S poukazem na
čl. 38 N. R. se pak krajský soud s okresním soudem shodl i v dalším (z
uvedeného vyplývajícím) závěru, že podkladové rozhodnutí nelze považovat za
vykonatelné, jelikož oprávněná nedoložila osvědčení o prohlášení rozsudku za
vykonatelný (čl. 54 N. R.).
V dovolání (dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.) oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v právním
závěru obou soudů o nutnosti aplikace N. R. a z něj dovozeném závěru o
nevykonatelnosti exekučního titulu. Podle jejího názoru měla být aplikována Ú.
o uznání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti uzavřená dne 2. 10. 1973 v
H. (č. 132/1976 Sb.), která „je vůči N. R. č. 44/2001 speciální úpravou, má
tedy před ní přednost a nadále se ve vztahu mezi členskými státy ES používá“.
Tato Ú. N. R. nahrazena nebyla (viz v čl. 69 uvedený taxativní výčet nařízením
nahrazených nástrojů, v němž Ú. uvedena není).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s
ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že jím
má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237
odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro
soudní praxi obecně, totiž otázka, kdy je pro výkon rozhodnutí, případně pro
exekuci, nutno aplikovat N. R., a kdy naopak H. Ú.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b),
odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je
dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a
nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího
soudu, že bylo-li vykonávací řízení zahájeno 12. 4. 2005, tedy po vstupu obou
zúčastněných států do EU, je nutno aplikovat N. R. platné od 1. 3. 2002 (pro ČR
a SR dnem jejich vstupu do Evropské Unie, tedy 1. 5. 2004).
Podle čl. 66 odst. 1 N. R. toto nařízení se vztahuje pouze na řízení
zahájená a veřejné listiny vypracované po vstupu tohoto nařízení v platnost.
Podle odstavce 2 téhož článku pokud však bylo řízení zahájeno v
členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí,
která byla vydána po tomto dni, se uznají podle kapitoly III.
a) pokud bylo řízení zahájeno v členském státě původu až poté, co B. nebo L. ú.
vstoupila v platnost jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském
státě;
b) ve všech dalších případech za předpokladu, že soud byl příslušný podle
pravidel, která se shodují s pravidly pro určení příslušnosti obsaženými v
kapitole II. nebo v dohodě uzavřené mezi členským státem původu a dožádaným
členským státem, která byla platná v době zahájení řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – jak je tomu v souzené
věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Soudy obou stupňů svůj závěr o nutnosti aplikace N. R. postavily na
předpokladu, že pojem (užitý v čl. 66 odst. 1 nařízení) „řízení zahájená … po
vstupu tohoto nařízení v platnost“ nutno vyložit jako – pouze – „vykonávací
řízení … po vstupu tohoto nařízení v platnost“. Tento výklad však není správný.
O tom, že pojmem „řízení“ není míněno pouze řízení vykonávací, nýbrž i řízení,
v němž je exekuční titul vydán, tedy řízení nalézací, svědčí dikce ustanovení
čl. 66 odst. 2 N. R., podle něhož se za určitých (pod písmeny a/ a b/
vyjmenovaných) podmínek uznají a vykonají podle kapitoly III i rozhodnutí
vydaná v řízeních zahájených v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto
nařízení v platnost, avšak jen ta, která byla vydána po tomto dni, tj. po 1. 3.
2002 (resp. v daném případě po 1. 5. 2004, kdy ČR a SR vstoupily do Evropské
Unie). V souzené věci však jde o výkon rozhodnutí – rozsudku – vydaného 23. 10.
2003, tedy před vstupem obou zúčastněných států do Evropské Unie.
Z uvedeného tak plyne, že právní posouzení věci soudy obou stupňů je
nesprávné.
Jelikož na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá,
Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o.s.ř. zrušil a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc
vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Vladimír M i k u
š e k , v. r.
předseda senátu