20 Cdo 715/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné TVC CONSULT s.r.o., se sídlem ve Znojmě, Tovární
720/10, IČ 255 99 241, zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v
Ústí nad Labem, ul. Kramoly 39, proti povinné MOSTRO a.s., se sídlem v Praze 4,
Komořanská 1900/63, IČ 492 40 013, zastoupené JUDr. V. G., bytem v P., R., pro
435.447,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc
28116/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
3. října 2007, č. j. 28 Co 297/2007 - 37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 3. 10. 2007, č. j. 28 Co 297/2007 - 37, potvrdil usnesení ze dne 13. 3. 2007, č. j. 13 Nc
28116/2006 - 21, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 25. 8. 2006,
č. j. 13 Nc 28116/2006 - 6, a kterým rozhodl o nákladech řízení a o nákladech
soudní exekutorky, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel
shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 25. 8. 2006, č. j. 13 Nc 28116/2006 - 6, byla k návrhu
oprávněné nařízena podle vykonatelného notářského zápisu sp. zn. N 363/2005,
NZ 312/2005, sepsaného notářem JUDr. Janem Hofmannem dne 4. 3. 2005, k
uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 435.447,- Kč, pro náklady exekuce a
náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuce na majetek
povinné, jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka Mgr. Lenka
Černošková, Exekutorský úřad Prostějov, přičemž odvolání povinné proti tomuto
usnesení bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007,
č. j. 28 Co 15/2007 - 19, které nabylo právní moci dne 28. 3. 2007. Dále bylo
zjištěno, že povinná měla podle označeného notářského zápisu uhradit
společnosti ZPA Pečky a.s. částku 3.000.000,- Kč do 16. 3. 2005 a částku
2.214.937,- Kč do 31. 3. 2005 s tím, že pro případ prodlení bylo sjednáno
příslušenství ve výši 0,05 % denně splatné na písemnou žádost věřitele, že
pohledávku v celkové výši 5.214.937,- Kč, postoupenou oprávněné na základě
smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 3. 2005, povinná zaplatila na účet
exekutorky (připsána byla k datu 12. 4. 2005), přičemž na účet oprávněné byla
vyplacena dne 26. 9. 2005, a že k výzvě oprávněné povinná zaplatila dohodnutý
úrok z prodlení z částky 3.000.000,- Kč od 17. 3. 2005 do 11. 4. 2005 a z
částky 2.214.937,- Kč od 1. 4. 2005 do 11. 4. 2005 v celkové výši 51.182,20 Kč
k datu 2. 2. 2006. Městský soud se s poukazem na rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/2007, ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že úhradou vymáhané pohledávky podle notářského zápisu na
účet exekutorky došlo ke splnění pohledávky a že tedy po okamžiku připsání
částky na účet exekutorky již oprávněná nemá právo požadovat z této částky
úroky z prodlení. Dále uvedl, že s oprávněnou lze obecně souhlasit v tom, že
při plnění peněžitých závazků je možno vycházet z principu donosnosti, tedy
splnění dluhu okamžikem připsání částky na účet věřitele, nebo jejího předání
do jeho dispozice, avšak za situace, kdy je ve věci nařízena exekuce a jejím
provedením je již pověřena soudní exekutorka, je případné prodlení soudní
exekutorky s předáním vymožené částky oprávněné věcí vnitřního vztahu mezi nimi
a nemůže jít k tíži povinné, která dluh splnila (soudní exekutorka plnění
přijala jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout).
Odvolací soud se
neztotožnil ani s námitkou oprávněné, že podala-li povinná odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce a návrh na její odklad, neměla v úmyslu dluh
splnit, neboť tím jen využila procesních prostředků, které jí občanský soudní
řád a exekuční řád dávají, nicméně dlužnou částku soudní exekutorce zaslala,
čímž došlo ke splnění dluhu, a povinná již tedy (od 12. 4. 2005) nebyla v
prodlení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. v souvislosti
s § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje
otázky, zda „je složení peněžních prostředků povinným na účet soudního
exekutora vždy splněním dluhu oprávněnému ve smyslu § 324 a násl. obch. zák.,
resp. § 559 a násl. obč. zák., nebo je nutné zohlednit okolnosti konkrétní
věci, především s ohledem na reálnou (alespoň právní) možnost (nárok)
oprávněného dosáhnout na tyto prostředky, tj. disponovat s nimi“. Dovolatelka
na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že dluh je splněn až ve chvíli,
kdy oprávněný získá právní možnost s finančními prostředky disponovat, a že
dlužník (povinný) - je-li dluh vymáhán exekučně - splní svůj dluh až
„kumulativním naplněním dvou podmínek“, a to předáním finančních prostředků
exekutorovi s úmyslem splnit dluh oprávněnému, přičemž exekutor je zároveň
oprávněn tyto prostředky vyplatit oprávněnému. Je sice správný názor odvolacího
soudu, že případné prodlení exekutora s předáním vymožených peněz oprávněnému
nemůže jít k tíži povinného, neboť jde o vztah mezi nimi, podle dovolatelky je
však nezbytné zkoumat, od kdy je exekutor v „takovém“ prodlení (v něm může být
až ve chvíli, kdy je již oprávněn, resp. povinen, vymožené prostředky vydat
oprávněnému, nicméně tak neučiní). Z dikce § 47 odst. 2, věty druhé, exekučního
řádu oprávněná dále dovozuje, že exekutor nesmí finanční prostředky vyplatit
oprávněnému dříve, než usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci, a do té
doby tudíž nemůže být v prodlení s jejich vyplacením oprávněnému, avšak
oprávněný přesto nemá žádnou možnost s těmito prostředky disponovat; nelze
proto uvažovat o tom, že by dluh byl splněn (§ 365 odst. 1 obch. zák.). Dále
dovolatelka poukazuje na to, že povinná podala proti usnesení soudu prvního
stupně o nařízení exekuce odvolání, a exekutorka tudíž nebyla oprávněna
vymožené prostředky vyplatit, z čehož vyplývá, že povinná tak učinila nikoliv s
úmyslem uspokojit pohledávku oprávněné, nýbrž toliko s úmyslem eliminovat další
postup exekutorky. Právní názory odvolacího soudu proto považuje za nesprávné,
neboť „se jedná o zcela nedůvodné zvýhodnění dlužníka oproti věřiteli, a
současně o popření smyslu institutu úroku z prodlení“; povinné sice nelze upřít
procesní práva (podat odvolání, návrh na odklad či zastavení exekuce apod.),
musí však nést důsledky, jež nastanou v případě procesního neúspěchu (vedle
hrazení nákladů řízení to mohou být právě úroky z prodlení za dobu, o niž se
tím oddálila možnost vyplacení vymožených prostředků oprávněnému). Jestliže
tedy povinná svůj dluh „splnila až dne 26. 9. 2005“, kdy pohledávka byla
připsána na účet oprávněné, byla povinná až do tohoto data v prodlení, a důvod
k zastavení exekuce nebyl tudíž dán. Poukaz odvolacího soudu na rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové má dovolatelka za nepřípadný, neboť řeší
skutkově odlišnou věc.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zcela v souladu s rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněným
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2007, s právní
větou: „Jestliže dlužník zaplatí v rámci exekučního řízení do rukou soudního
exekutora část dluhu, nemá věřitel právo na úroky z prodlení ze zaplacené
částky“. Jestliže tedy judikatura, od níž se dovolací soud nemá důvodu odchýlit
ani v posuzované věci, dovodila, že prodlení dlužníka trvá v rámci exekuce jen
do okamžiku zaplacení dluhu dlužníkem do rukou (na účet) exekutora, jako v
daném případě, a že tímto okamžikem je dluh splněn a tedy zaniká, pak řešení
otázky, v kterých případech a z jakých důvodů je či není exekutor (dočasně) v
prodlení s vyplacením vymožené pohledávky oprávněnému, je ve vztahu ke
stanovení okamžiku splnění dluhu povinným v exekučním řízení bez právního
významu.
Pokud povinná v dané věci podala odvolání proti usnesení o nařízení exekuce či
návrh na odklad jejího provedení (z čehož dovolatelka dovozuje, že neměla v
úmyslu dluh zaplatit), využila tím jen procesní prostředky, které má podle
občanského soudního řádu (resp. exekučního řádu), jak uvedl již odvolací soud,
a jde tak o okolnosti, jež s ohledem na citovanou judikaturu taktéž nemají
žádný vliv na posouzení okamžiku splnění dluhu povinným v exekučním řízení do
rukou (na účet) exekutora.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v
dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
není dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná nemá s ohledem na
výsledek tohoto řízení na jejich náhradu právo a povinné v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února
2010
JUDr. Olga
Puškinová, v.
r.
předsedkyně
senátu