20 Cdo 723/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce B. a. s. M. a s. V. v P., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému K. K., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C
211/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
17.10.2002, č.j. 27 Co 344/2002-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.10.2002, č.j. 27 Co 344/2002-160, se
zrušuje, a věc se vrací tomu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že
žalobce je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí. Dospěl k závěru, že
proces znárodnění těchto nemovitostí podle zákona č. 115/1948 Sb. nebyl
„zákonným způsobem završen“, jelikož o rozsahu znárodnění nerozhodl příslušný
ministr, nýbrž pracovník ministerstva.
Žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dotčené nemovitosti byly znárodněny „pouze a
výlučně“ na základě zákona č. 115/1948 Sb., ve spojení s dekretem č. 101/1945
Sb., a to ke dni 1.1.1948; další právní předpisy, jež tento majetek
postihovaly, tj. vyhláška ministryně výživy č. 1476/48 a výměr ministra vnitra
ze dne 13.9.1950, byly již „pouhými prováděcími akty“ deklaratorní povahy,
popřípadě povahy organizačně právních změn či dispozic se znárodněným majetkem.
Nesprávný je podle dovolatelova názoru závěr o nedostatku „završení“ procesu
znárodnění také proto, že kritické rozhodnutí (výměr) ve skutečnosti vydáno
ministrem bylo, a podle práva obstojí; ministr pouze „k jeho podpisu - nikoli k
vydání - zmocnil příslušného pracovníka“.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím
podle jeho obsahu uplatnil způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tímto dovolacím důvodem - jeho obsahovým vymezením - je dovolací soud vázán;
vady vyjmenované v ustanovení § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, se ze spisu
nepodávají.
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy správnost právního závěru odvolacího
soudu, že „proces znárodnění nebyl řádně završen“, pročež je žalobce nadále
vlastníkem předmětných nemovitostí; tím se ústřední stává otázka účinků - v
procesu znárodnění podle zákona č. 115/1948 Sb. vydaného - správního
rozhodnutí, jímž byl výměr ze dne 13.9.1950, č.j. 597/6-24/7-1950-VI/4,
obsahuje-li záhlaví „ministerstvo vnitra“, a je-li v jeho závěru vedle kulatého
razítka tohoto úřadu rubrika „Za ministra“ a podpis, který je pokládán za
podpis ministerského úředníka.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Není důvod nevycházet z té interpretace tzv. „dílčích výměrů o rozsahu
znárodnění“, jež byly obecnými soudy i Ústavním soudem již podány. Je zastáván
názor, že příslušným právním úpravám odpovídalo, aby tyto výměry byly podepsány
ministrem (viz nález Ústavního soudu ze dne 28.4.1994, sp. zn. III. ÚS 114/93,
ze dne 19.12.1996, sp. zn. III. ÚS 232/96, ze dne 4.4.1996, sp. zn. IV. ÚS
259/95, apod.), že osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze
zaměňovat za jeho úřad (ministerstvo), případně za jemu podřízeného úředníka
bez ústavní odpovědnosti, a proto nebyl-li výměr vymezující rozsah znárodnění
podepsán ministrem, šlo o postup „zjevně protiústavní“, a tedy v rozporu s
tehdy platnými předpisy.
V tzv. „restitučních věcech“ (tj. věcech vycházejících zejména ze zákonů č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů, jichž se citované nálezy týkaly) je pak
závěr o znárodnění vykonaném v rozporu se znárodňovacími předpisy významný
potud, že zakládá naplnění příslušné restituční skutkové podstaty (srov. § 6
odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., § 6 odst. 1 písm. o/ zákona č.
229/1991 Sb.), což ve svých důsledcích vede k povinnosti věc vydat (navrátit)
osobě podle restitučních předpisů oprávněné.
Tentýž závěr však pro úsudek, zda poskytnout ochranu původnímu vlastníku, ve
sporu vycházejícím - oproti tomu - z obecných občanskoprávních předpisů (§ 126
odst. 1 obč. zák.), obdobný význam nemá.
Podstata této odlišnosti se odvíjí z toho, že speciální (restituční) normy -
zvláštní konstrukcí jimi založených nároků, jakož i svým smyslem a účelem -
umožňují nápravu některých křivd bez toho, aniž by bylo nutné odstranit
pravomocné správní akty, jejichž prostřednictvím byly ve stanoveném (rozhodném)
období napravované vlastnické změny „završeny“; to se týká i (správních) aktů,
jimiž byly uskutečňovány tehdejší znárodňovací procesy.
Jinak podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. sice předběžné otázky, o
nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud (nejde-li o otázky
vyjmenované v § 135 odst. 1 o.s.ř.) posoudit sám, bylo-li však o takové otázce
vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Tomu též odpovídá, že (mimo věci správního soudnictví) jsou obecné soudy
oprávněny hodnotit správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty
tzv. nicotné (nulitní, paakty), tj. o akty, jejichž vady jsou natolik
(kvalifikovaně) závažné, že - oproti zásadě - se s nimi nespojuje předpoklad
správnosti; ty pak nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad resp. aktů
samotných, neboť jich nikdo dbát nemusí a od počátku se na ně pohlíží jako na
akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů procesně vadných jinak nebo
aktů vadných věcně (nezákonných) presumpce jejich správnosti platí, a dokud
nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou kladeny na roveň aktům
bezvadným, a mají i původně sledované právní účinky.
Proto při posouzení nároků, vycházejících z obecných institutů ochrany
vlastnictví, nelze pomíjet důsledky správních aktů, jestliže nejsou nicotné
(srov. též nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.11.1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95, v
němž se - mimo jiné - uvádí, že „...ani správní orgány ani soudy nejsou
oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého
období ....“); i z nich soud v občanském soudním řízení - podle citovaného
ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. - vychází.
Na tomto základě, připomínaje i dobovou judikaturu, v níž jsou v typově
shodných situacích pojmy „výměr ministra“ a „výměr ministerstva“ užívány
promiscue (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1.3.1949, Rv I 623/48,
uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí čs. soudů č. 21/1949, nebo rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 20.2.1951, Cz I 75/50, uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí čs.
soudů pod č. 76/1951), dospěl Nejvyšší soud již dříve k závěru (vyjádřeném v
rozsudku ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaném pod č. 9/1999
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že „okolnost, že dílčí výměry o
rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, leč úředníky mu
podřízenými, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž
toliko jejich nezákonnost\".
I pro správní akt (výměr), jehož hodnocení se stalo určujícím pro výsledek
daného sporu, tedy platí, že mohl být - pro nedostatek podpisu ministra -
toliko „nezákonný“; jelikož jej však nelze pokládat za akt nicotný, s ním
spojované právní účinky si uchoval (že byl zákonem předepsaným způsobem
odstraněn, zjištěno nebylo). Takovým (uchovaným) účinkem - logicky - je i ten,
který měl být tímto aktem ustaven především, totiž dokončení změny vlastnických
poměrů žalobce (znárodněním jeho - určitého - majetku zestátněním).
Jestliže odvolací soud tomuto aktu naopak účinky „završení procesu znárodnění“
nepřiznal (aniž dovodil jeho nicotnost), je jeho právní posouzení nesprávné, a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.
Je pravdou, že kupříkladu v nálezu ze dne 28.4.1999, sp. zn. IV. ÚS 163/98, na
který se odvolací soud též odvolával, Ústavní soud původní závěry, vztažené
(výlučně) k věcem „restitučním“, uplatnil i ve věci jiné; nelze však
přehlédnout, že důvod tohoto postupu shledal v okolnosti, že bylo potřebné
otevřít prostor výhradám „k zákonným podmínkám vyplývajícím pro určení rozsahu
znárodnění“, což se ve věci této neuplatní. Ustavní soud považoval za nutné též
připomenout, že „v takovýchto sporech nelze pomíjet uplatňování jiných
tradičních právních institutů, sledujících ochranu eventuálních nabyvatelů
sporného majetku“.
I z pohledu Ústavního soudu se ve věcech vlastnické obnovy původně církevního
majetku prosazují - v rozhodovací praxi obecných soudů známé - zvláštnosti (viz
usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, resp. usnesení ze dne
25.4.2000, sp. zn. II ÚS 107/2000); v usnesení ze dne 10.6.2004, sp. zn. IV. ÚS
232/03, poukázal Ústavní soud též na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.
(podle něhož majetek zde uvedených církevních subjektů nelze převádět do
vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), a vyložil je tak,
že „zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických
osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání takového zákona je
chráněn“.
Byl-li dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. shledán již v
hodnocené části opodstatněným, nebylo třeba se zabývat ostatními námitkami, jež
dovolatel v jeho rámci uplatnil.
Nesprávné právní posouzení věci implikuje nesprávnost rozhodnutí, jež na něm
spočívá; v důsledku toho je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem, odst. 3 o.s.ř. zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta
za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu