20 Cdo 73/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci obchodní
společnosti L., a.s., o návrhu M. B., na obnovu řízení, ve věci vedené u
Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. B 1144, o dovolání M. B. proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 1999, č.j. 5 Cmo 209/99-200,
Dovolání se odmítá.
Krajský obchodní soud v Brně zamítl usnesením ze dne 9. února 1999, č.j. B
1144-175, návrh M. B. došlý soudu 29. ledna 1999 (č.l. 171-173) na obnovu
řízení ve věci zápisu změn (předmětu podnikání) do obchodního rejstříku,
týkajícího se obchodní společnosti L., a.s. (dále též jen akciová společnost),
jejímž je jmenovaný akcionářem, a provedeného (jak se podává ze spisu)
usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. června 1996, č.j. B 1144/4, Firm
9834/96-34. Soud odůvodnil zamítnutí návrhu poukazem na ustanovení § 231
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), s tím, že ve věcech, v
nichž bylo rozhodnuto jinak než rozsudkem, lze obnovou řízení napadnout jen
usnesení o schválení smíru a platební rozkaz.
K odvolání jmenovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. září
1999, č.j. 5 Cmo 209/99-200, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací
soud přisvědčil odvolateli, že návrh na obnovu řízení je možno podat i proti
jiným usnesením než těm, jež označil soud prvního stupně, dospěl však
(dovolávaje se ustanovení § 94 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 131 obchodního
zákoníku - dále též jen „obch. zák.") k závěru, že jmenovaný nebyl účastníkem
řízení, jehož obnovu navrhuje, a tudíž ani oprávněným podat návrh na jeho
obnovu.
M. B. (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas
dovolání, namítaje, že mu soudy obou stupňů bylo „hrubě odepřeno" právo na
vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu jeho návrhu nezávislým soudním
orgánem. Konkrétně oběma soudům vytýká, že jej vylučují jako účastníka řízení o
povolení obnovy, v němž byly do obchodního rejstříku vedeného u soudu prvního
stupně zapsány u společnosti, jejímž je akcionářem, neexistující skutečnosti,
respektive byly zapsány změny skutečností, které právně nemohly nastat, a
jejichž zápis do obchodního rejstříku zásadním způsobem změnil právní postavení
dovolatele jako akcionáře (šlo o záležitost týkající se tzv. „přeměny"
investičního fondu na akciovou společnost běžného typu). Soudu prvního stupně,
který v řízení, o jehož obnovu jde, rozhodl o změně zápisu v obchodním
rejstříku, dovolatel dále vytýká, že usnesením, jímž zápis povolil, zásadně
pochybil a znejistil a ohrozil chráněné postavení akcionářů investičního fondu.
Odtud dovolatel vyvozuje, že jako akcionář, do jehož právního postavení soud
takto zasáhl, je účastníkem příslušného řízení, a uzavírá, že by bylo hrubým
porušením ústavního práva na zákonný a spravedlivý proces ve smyslu článku 38
Listiny základních práv a svobod, kdyby soud rozhodoval „o změně práv osob" bez
jakékoliv jejich účasti na řízení, s tím, že toto vylučuje i článek 6 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom má za to, že
ustanovení § 200a odst. 1 o. s. ř. je ve vztahu k ustanovení § 94 odst. 1 o. s.
ř. ustanovením rozšiřujícím, jež je nutno chápat tak, že účastníky řízení jsou
i ti, o jejichž právech a povinnostech nebo právním postavení se v řízení
jedná, přičemž v daném případě je takovou osobou on jako akcionář. Vyhověním
návrhu by dle dovolatele nebylo obcházeno ani ustanovení § 131 a § 183 obch.
zák., neboť neplatnost usnesení valné hromady nastává ze zákona (nikoli až
jejím vyslovením). I když tedy k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady
nedošlo, nelze k jeho protiprávnímu obsahu nikdy přihlížet. Proto dovolatel
(akcentuje zásadní právní význam řešené otázky) požaduje, aby Nejvyšší soud
usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Dovolatel výslovně neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených
v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce jsou přitom jeho
námitky podřaditelné dovolacím důvodům popsaným v cit. ustanovení pod písmeny
a/ a d/, kterými lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám
uvedeným v § 237 o. s. ř. (písmeno a/), a že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239
o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání
přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím a napadené
rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/
až f/ o. s. ř.
Podmínky přípustnosti stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje,
neboť rozhodnutí (usnesení) o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.)
není ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé (shodně srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a argumentaci tam rozvedenou).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení
spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s
výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a
rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost
dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí,
ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu
spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání
rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.
Tvrdí-li totiž dovolatel, že mu soudy obou stupňů odepřely právo na projednání
věci před soudem, jelikož jej nepokládaly za účastníka řízení, pak v intencích
§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. namítá, že jako účastníku řízení mu byla v
průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom - v intencích § 237 odst. 1 písm.
f/ o. s. ř. - takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto
ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska
zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními
předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také
při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly
27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení dovolatele, že jej soudy vylučují jako účastníka řízení o povolení
obnovy, je zjevně neopodstatněné.
Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. návrh na obnovu řízení soud usnesením buď zamítne,
nebo obnovu řízení povolí. Dle odstavce 2 zamítá-li soud návrh na obnovu řízení
proto, že jej podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, nemusí nařizovat jednání.
Rozhodovací praxe soudů je jednotná potud, že z povahy obnovy řízení jako
mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního
stupně nebo odvolacího soudu (srov. § 228 odst. 1 o. s. ř.) plyne - a
ustanovení § 228, § 234 a § 235 o. s. ř. dokládají - že návrh na obnovu řízení
může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce z
důvodu universální nebo singulární sukcese, přičemž také ostatní účastníci
řízení (ti, jež navrhovatel obnovy jako účastníky označí) nemohou být osobami
odlišnými od účastníků řízení, o jehož obnovu jde, popřípadě jejich právních
nástupců z důvodu universální nebo singulární sukcese (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a z dříve publikované judikatury např. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČSR z 30. března 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, uveřejněný pod číslem 19/1986
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo směrnici pléna bývalého Nejvyššího
soudu o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském
soudním řízení u soudů prvního stupně, uveřejněnou pod číslem V/1968 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 49).
Účastníkem řízení o obnově je vždy i osoba, která návrh na obnovu řízení podala
(navrhovatel). Okolnost, že navrhovatelem obnovy není žádný z původních
účastníků řízení, o jehož obnovu jde (a původními účastníky je nutno rozumět
nejen osoby, s nimiž soud v řízení jako s účastníky jednal, nýbrž i ty, jež
pominul, ač účastníky řízení měly být rovněž), se projevuje věcným rozhodnutím
o návrhu, to jest tím, že soud návrh ve shodě s ustanovením § 234 odst. 2 o.
s. ř. zamítne pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele k jeho
podání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 1999, sp. zn. 21
Cdo 2588/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod
pořadovým číslem 43). Takto bylo postupováno i v uvedené věci.
Soudy tedy dovolateli neupřely - jak se mylně domnívá - možnost jednat před
nimi jako účastník řízení o obnově, nýbrž (jen) řešily jinak otázku, jež je
rozhodná pro závěr o možnosti návrhu vyhovět. Případné pochybení soudu při
hodnocení otázky, zda lze povolit obnovu řízení (zda návrh nebyl podán osobou
neoprávněnou), je omylem v právním posouzení předpokladů pro povolení obnovy
(srov. i § 234 odst. 1 o. s. ř.), nikoli vadou, kterou by dovolateli byla
odnímána možnost jednat před soudem rozhodujícím o obnově řízení.
Dovolatel dále připíná tvrzené vady řízení k řízení, o jehož obnovu žádá. Zde
jeho argumentace neobstojí již proto, že okolnost, že zmatečností bylo
postiženo soudní řízení, jehož se týká projednávaný návrh na obnovu řízení
(tzv. nalézací řízení), nezakládá vadu řízení o obnově (obdobný závěr Nejvyšší
soud formuloval v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, a
v unesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, co do poměru
nalézacího řízení k řízení exekučnímu).
Již na tomto základě lze tudíž uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm.
f/ o. s. ř. postiženo není.
Zbývá dodat, že tvrzení o zmatečnosti řízení se (objektivně) nemůže prosadit
ani prostřednictvím úvah, jež dovolatel uplatňuje na podporu závěru, že jako
akcionář měl být účastníkem rejstříkového řízení (ve vazbě na „přeměnu"
investičního fondu na akciovou společnost běžného typu).
Otázkou, zda akcionář je účastníkem řízení o zápisu změn týkajících se akciové
společnosti do obchodního rejstříku, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze
dne 17. listopadu 1997, sp. zn. 1 Odon 3/97, a zodpověděl ji záporně. Toto
usnesení Nejvyššího soudu přitom bylo přezkoumáno Ústavním soudem, který
usnesením ze dne 18. května 1999, sp. zn. I ÚS 185/98 (uveřejněným v příloze
III časopisu Soudní judikatura, ročník 1999, pod pořadovým číslem 15, str.
16-18), ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud uzavřel, že v rejstříkovém řízení
se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo
povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního
rejstříku, s tím, že pro případ, že by práva těchto osob mohla být dotčena
nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního
rejstříku dochází, poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za
potřebné, jiným způsobem (ustanovení § 131 odst. 1 a § 183 obch. zák.).
Ústavní soud se pak ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že akcionáři akciové
společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení o zápisu změn týkajících se
této akciové společnosti.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle
§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková