20 Cdo 755/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti
žalovaným 1/ T. j. S. T. a 2/ Č. s. t. v., o navrácení majetkových práv, vedené
u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 516/97, o dovolání první
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.4.2001, č.j. 38 Co
288/98–142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud – kromě jiného – potvrdil rozsudek, jímž soud prvního
stupně rozhodl o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.
tak, že uložil žalované, aby žalobkyni vydala nemovitosti, jež ve výroku
označil. Přisvědčil závěru, že žalobkyně je k navrácení majetkových práv osobou
oprávněnou, a první žalovaná – co do dotčených nemovitostí – osobou
povinnou.
První žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá
za přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (nesprávně uvedla
odstavec 2), namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně k dovolání především uvedla, že podle jejího názoru není
přípustné; mimo to dovozovala, že uplatněná argumentace je dílem nesprávná a
dílem v dovolacím řízení neužitelná.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Podle bodu 15. téhož ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedením podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů.
Podle dosavadních předpisů tudíž právem rozhodoval (byť až 12.4.2001)
odvolací soud o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže bylo
vydáno již 17.11.1997; v důsledku toho i o dovolání platí, že se projedná a
rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001.
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je
přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v
ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost
dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají;
přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení § 238 odst. 1
písm. a/, jelikož rozsudek není v dovoláním napadení části měnícím, nýbrž
potvrzujícím.
Ustanovení § 239 odst. 1, 2 (jež se týká rozsudků potvrzujících) není k
založení přípustnosti dovolání použitelné rovněž, neboť odvolací soud
přípustnost dovolání zvláštním výrokem nevyslovil, resp. není zde návrhu
účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by nevyhověl.
Dovolání však – oproti představě dovolatelky – není přípustné ani z
hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., které upravuje přípustnost
dovolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud prvního stupně v dané věci rozhodoval třikrát; v pořadí prvním a druhým
rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl a třetím ji ve vztahu k první žalované
vyhověl. Procesní prostor pro v pořadí třetí rozhodnutí vytvořil soud dovolací,
který jeho předchozí rozhodnutí (spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího
soudu) zrušil.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, byť jím soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem jiného soudu, však z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. neplyne
tehdy, jestliže tímto soudem byl soud nikoli odvolací, ale dovolací (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 147/98). Připustit opak by neznamenalo nic
jiného, než vystavit dovolacímu přezkumu právní názor samotného dovolacího
soudu, neboť právě tím byl soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací)
zavázán (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.); existence diformních rozhodnutí
dvou instancí (včetně diformity tzv. „skryté”) jakožto důvod pro přezkum
instancí třetí se v takovém případě uplatnit nemůže.
Námitkami, které dovolatelka uplatnila (viz § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.)
se lze zabývat jen za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě
přípustnost dovolání nezakládají, a pro posouzení této otázky jsou nevýznamné.
Dovolání, které není přípustné, nemohl Nejvyšší soud než odmítnout (§
243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, jíž by
příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu