20 Cdo 76/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
žalobce K., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 134.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 25/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, č.j. 35 Co 276/2006-62,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud – v odvoláním napadené části –
potvrdil rozsudek ze dne 9. 11. 2005, č.j. 10 C 25/2004-35, jímž Obvodní soud
pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 134.000,- Kč s 2 % úroky z prodlení „ode dne podání žaloby.“ Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení o výkon
rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 11 E 3086/98 Okresní soud v Ústí nad Orlicí při
prodeji sepsané movité věci v dražbě nepostupoval ve smyslu ustanovení § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský
řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“),
nesprávně. Soudu výkonu rozhodnutí nebylo povinnou, která byla řádně vyrozuměna
o tom, jaká věc byla sepsána, ani jinou osobou (např. žalobcem, který měl v
rámci náležité péče o svůj majetek jeho stav u povinného sám zjišťovat)
oznámeno, že autobus nebyl vlastnictvím povinné. Soupis věcí při provedení
výkonu rozhodnutí jejich prodejem nelze – argumentuje odvolací soud – vázat na
zjištění o skutečném vlastnictví povinného, ochranu třetích osob představují
oprávnění předsedy senátu vyloučit sepsanou věc v rámci kontroly postupu
vykonavatele a žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. K námitce žalobce
o nedostatečné identifikaci věci v dražební vyhlášce odvolací soud uvedl, že
nezaměnitelná identifikace věci má význam při soupisu, pokud by byly sepsány
věci téhož druhu. Účelem dražební vyhlášky je informovat co nejširší okruh
případných zájemců o věc, takže byl-li sepsán jeden autobus značky K. s
uvedením státní poznávací značky a neměla-li povinná jiné autobusy, je
identifikace věci v dražební vyhlášce dostatečná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), oponuje závěru, že
postup soudu výkonu rozhodnutí nebyl nesprávný. Zásadní právní význam spatřuje
v otázce „povinností exekučního soudu ve směru ochrany vlastnického práva
třetích osob při provádění výkonu rozhodnutí, jmenovitě při přípravě soudní
dražby,“ jakož i v otázce „náležitostí dražební vyhlášky co do identifikace
draženého motorového vozidla v souvislosti s institutem vylučovací žaloby.“
Podle dovolatele soud výkonu rozhodnutí musí vlastnictví povinného k dražené
movité věci osvědčit (typicky nabývacím titulem). Osvědčování vlastnického
práva má určité limity dané zájmem na efektivnosti výkonu rozhodnutí, soud se
však nesmí spokojit s tím, že nemá důvod o vlastnictví povinného pochybovat,
ale naopak, „musí mít důvod o vlastnictví povinného nepochybovat.“ Na rozdíl od
odvolacího soudu má dovolatel za to, že „z právní úpravy institutu vylučovací
žaloby a jejích systematických souvislostí jmenovitě s okamžikem konání dražby“
plyne, že dražební vyhláška slouží rovněž k tomu, aby dotčení vlastníci mohli
své právo bránit. Jelikož dražební vyhláška neuváděla státní poznávací značku
motorového vozidla, nebyla její „informační funkce“ splněna. Je přesvědčen, že
ze strany soudů se musí každému vlastníkovi v každém okamžiku dostat ochrany
jeho vlastnického práva, a proto je neoddělitelnou součástí činnosti soudu
výkonu rozhodnutí ochrana vlastnictví třetích osob. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237
odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání
vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje
se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho
obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.).
Žalobce sice rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zásadně právně významné,
avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení
by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak
mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v dané věci
nejde. Odvolací soud posoudil dovoláním otevřené otázky týkající se pravidel
předepsaných obecně závaznými právními předpisy pro provádění výkonu rozhodnutí
prodejem movitých věcí (a potažmo odpovědnostního vztahu ve smyslu § 13 zákona
č. 82/1998 Sb.) v souladu s konstantní soudní praxí, jíž ostatně zákonná úprava
v dotčeném směru výkladové těžkosti nepřináší.
V souzené věci se žalobce domáhá vůči žalované náhrady škody způsobené
nesprávným úředním postupem, který spatřuje v tom, že v řízení o výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod spisovou značkou 11 E 3086/98 proti povinné V., spol. s r. o., byl 9. 1.
2001 v dražbě prodán autobus K., SPZ, jehož vlastníkem byl žalobce, a nikoli
povinná, která byla toliko nájemkyní na základě leasingové smlouvy, čímž
žalobce utrpěl majetkovou újmu ve výši odpovídající obvyklé ceně autobusu.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
zejména ze zjištění, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 29. 9.
1998, č.j. 11 E 3086/98-5, nařídil k vymožení pohledávky Okresní správy
sociálního zabezpečení Ú. n. O. ve výši 392.066,- Kč výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí povinné V., spol. s r. o. Soud výkonu rozhodnutí za nepřítomnosti
povinné a oprávněné sepsal dne 2. 5. 2000 v D. Č., tedy v místě uvedeném v
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jako sídlo povinné, jedinou věc, a to
autobus K. SPZ. Povinné bylo vyrozumění o sepisu věci doručeno spolu s
usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí 7. 5. 2000. Usnesením ze dne 15. 12.
2000, č.j. 11 E 3086/98-15, doručeným povinné do vlastních rukou, vyhlásil
Okresní soud v Ústí nad Orlicí dražební rok na 9. 1. 2001 na místě samém, tj. v
D. Č., draženou věc označil jako autobus značky K., vyvolávací cena 50.000,-
Kč. V dražbě udělil vykonavatel příklep vydražiteli (R. D.) za nejvyšší podání
(116.000,- Kč). Podle zjištění, které učinil soud prvního stupně a z něhož
vycházel i odvolací soud, nebylo v průběhu řízení o výkon rozhodnutí právo
povinné k sepsanému motorovému vozidlu zpochybněno; žalobce nepodal žalobu o
vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (§ 267 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 326 odst. 1, věty první a druhé, občanského soudního řádu ve
znění účinném ke dni vykonání soupisu, učiní předseda senátu opatření, aby v
bytě povinného, popřípadě na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny,
byly sepsány věci, které by mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby
výtěžek prodeje sepsaných věcí postačil k uspokojení pohledávky oprávněného
spolu s náklady výkonu rozhodnutí. Sepsány budou především věci, které povinný
může nejspíše postrádat a které se nejsnáze prodají; věci, které se rychle
kazí, budou sepsány, jen není-li tu dostatek jiných věcí a lze-li zajistit
jejich rychlý prodej.
Podle ustanovení § 267 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném ke
dni vykonání soupisu, právo k věci, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze
uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí v
řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle ustanovení § 51 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a
krajské soudy, ve znění vyhlášek č. 584/1992 Sb., 194/1993 Sb., 246/1995 Sb.,
278/1996 Sb. a 234/1997 Sb., tedy ve znění účinném ke dni vykonání soupisu,
tvrdí-li někdo, že má k věcem povinného právo, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, nebo tvrdí-li povinný, že věci náležejí někomu jinému nebo jsou
vyňaty z výkonu rozhodnutí, provede vykonavatel přesto jejich soupis, pokud
nejsou jiné postižitelné věci postačující k úhradě nároku s příslušenstvím
(odstavec 1). Podle odstavce 2 téhož ustanovení tvrzení povinného nebo někoho
jiného podle odstavce 1 je třeba poznamenat v protokolu. Přitom uvede
vykonavatel jméno, příjmení, zaměstnání a bydliště této osoby a právní důvod,
ze kterého je uplatňováno právo na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí.
Vykonavatel je kromě toho povinen dát poučení, jakým způsobem lze tvrzená práva
uplatnit ( § 267 odst. 1 o.s.ř. ).
Ze zákonné úpravy výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí jednoznačně vyplývá,
že činí-li soud soupis v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí na
místech vymezených zákonem, otázku vlastnického práva k sepsaným věcem nezkoumá
a vychází z toho, že na těchto místech se nalézají věci ve vlastnictví
povinného. Důvodem pro to, aby věc nebyla do soupisu pojata, nejsou pochybnosti
o vlastnickém právu povinného, nýbrž to, že je na místě nepochybně prokázáno,
že věc povinnému nepatří (srov. § 51 odst. 1, větu druhou, vyhlášky č. 37 /1992
Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2007, tedy ve znění vyhlášky č. 202/2007 Sb.).
Práva osob k věcem, které byly sepsány – včetně vlastnických práv – jsou
chráněna prostřednictvím institutu vylučovací žaloby podle § 267 o.s.ř. ve
spojení s ustanovením § 254 odst. 3 o.s.ř. (v době sepisu motorového vozidla ve
spojení s ustanovením § 5), podle něhož při výkonu rozhodnutí soud poskytuje
účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí týká, poučení o
jejich procesních právech a povinnostech. Jelikož řízení o výkon rozhodnutí
není ovládáno zásadou vyšetřovací, nýbrž zásadou projednací, poskytne soud
poučení o tom, že práva k věci, která nepřipouští výkon rozhodnutí, je třeba
uplatnit vylučovací žalobou, pokud v průběhu řízení pochybnosti o vlastnickém
právu povinného vyvstanou a pokud je soudu současně sděleno, že výkonem
rozhodnutí jsou taková práva třetích osob dotčena. Byla-li věc sepsána, je tedy
na povinném, aby tvrdil, že věc není v jeho vlastnictví, případně aby
informoval toho, kdo má k věci právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, že jeho
věc byla pojata do soupisu. Pokud soudu není tvrzení o tom, že vlastníkem
sepsané věci je třetí osoba, předneseno, popřípadě pokud takový poznatek
neplyne z jeho úřední činnosti, není důvodu, aby nepokračoval – vycházeje z
předpokladu, že vlastníkem věcí sepsaných na místech vymezených zákonem je
povinný – v provádění výkonu rozhodnutí. Poučení o procesním právu bránit se
žalobou podle § 267 odst. 1 o.s.ř. je namístě, je-li při provádění výkonu
rozhodnutí k dispozici odpovídající tvrzení povinného nebo osoby, která
vlastnické právo k sepsané věci nárokuje. Na uvedeném postupu nemůže nic změnit
ani to, že sepsanou věcí je motorové vozidlo; povinností soudu není současně s
prováděním soupisu vlastnické právo povinného zjišťovat (např. požadovat od
povinného vydání osvědčení o registraci vozidla nebo šetřit, kdo je zapsán jako
vlastník vozidla v registru silničních vozidel, ani – jak naznačuje žalobce –
přezkoumávat účetní evidenci povinného, je-li podnikatelem).
Ani dovolatelem předložená otázka náležitostí „dražební vyhlášky“ co do
identifikace draženého motorového vozidla není způsobilá založit přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Žalobce neuvádí, v
čem spatřuje souvislosti právní úpravy vylučovací žaloby s okamžikem konání
dražby, patrně vychází z ustanovení § 336b odst. 2 písm. k/ o.s.ř., přehlíží
ovšem, že toto ustanovení upravuje náležitost dražební vyhlášky při výkonu
rozhodnutí prodejem nemovitostí. Dražba při prodeji movitých věcí není jednáním
soudu, nýbrž jiným úkonem, jehož účelem je zpeněžit sepsané věci, aby mohla být
uspokojena vymáhaná pohledávka. Rozhodnutí soudu, kterým se oznamuje dražební
rok, je usnesením, které se týká vedení řízení, pro jehož obsah nejsou v
občanském soudním řádu stanoveny žádné zvláštní náležitosti. Z povahy věci
vyplývá, že v oznámení soud uvede místo a čas konání dražby, označí věci, které
budou draženy, jejich cenu a místo (dobu), kde (kdy) si lze věci před dražbou
prohlédnout. Postačí, jsou-li věci, které budou draženy, označeny stručným
popisem, například účelem, jemuž slouží. Soud výkonu rozhodnutí proto
nepochybil, pokud neuvedl v oznámení o dražebním roku státní poznávací značku
(registrační značku) motorového vozidla (autobusu).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařídil jednání (§
243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalované náklady v
tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu