20 Cdo 786/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci exekuce právního nástupce původní oprávněné
\"Č. d., st. org.\", proti povinné A., a.s., o nařízení exekuce, pro
1,376.728,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 19 Nc 3790/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30.6.2003, č.j. 25 Co 214/2003 - 20, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2003, č.j. 25 Co 214/2003 - 20, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil
exekuci a jejím provedením pověřil oprávněnou navrženého
exekutora. Měl za to, že podmínky stanovené v § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekučního řádu“), byly v dané
věci splněny; naopak neobstojí odvolací námitky povinné, že oprávněná „není
aktivně legitimována, neboť došlo k jejímu zániku“, a že proti vymáhané
pohledávce započetla pohledávky vlastní. Odvolací soud uznal, že oprávněná jako
právní subjekt zanikla, stalo se tak však až poté, co soud prvního stupně
rozhodl o nařízení exekuce; proto – podle jeho názoru – se s touto okolností
vypořádá v další fázi řízení soud prvního stupně. Co do námitky započtením,
odkázal odvolací soud na jiné stadium exekučního řízení, o zastavení
exekuce.
V dovolání povinná opakuje výtky, jež vznesla v odvolání; v době, kdy odvolání
podala, zde nebyl „žádný právní subjekt“; původně oprávněná zanikla a „nebylo
prokázáno“, kdo je jejím právním nástupcem. Ačkoli odvolací soud uvedl, že o
zastavení exekuce (vzhledem k uplatněnému započtení) rozhodne soud prvního
stupně, fakticky se tak nestalo.
Podle § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1, 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že
jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až
c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím dle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z
hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či
není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu.
Tak je tomu v dané věci; výklad ustanovení § 107 (§ 254 odst. 1) o.s.ř.
není v současné exekuční praxi ustálen, a rozpor, jenž představuje názor
dovolatelky na straně jedné a odvolacího soudu na straně druhé, není ojedinělý.
Dovolací soud proto - pro posouzení této otázky - pokládá dovoláním napadené
rozhodnutí za zásadního právního významu, a dovolání tudíž za přípustné (§ 238a
odst. 1 písm. c/, § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Jde tedy o posouzení, zda odvolací soud může meritorně rozhodnout ve
věci, v níž nastaly okolnosti rozhodné z hlediska ustanovení § 107 o.s.ř.
(zánik způsobilosti být účastníkem řízení), aniž by postupy, předjímané tímto
ustanovením (§ 107 odst. 1, věta třetí, o.s.ř.), byly zachovány, s tím, že
jejich dodržení je dále na soudu prvního stupně.
Se zřetelem k § 254 odst. 1 o.s.ř. se i v řízení o výkon rozhodnutí (v řízení
exekučním) použije ustanovení § 107 o.s.ř. To je namístě potud, že odvolací
soud – v rovině skutkové – zjistil, že oprávněná „Č. d., st. org.“ poté, co
exekuce byla nařízena, a předtím, než v dané věci rozhodl, jako právní subjekt
zanikla (a ztratila tím způsobilost být účastníkem řízení).
Podle § 107 odst. 1, 3 o.s.ř. platí, že ztratil-li účastník po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení, a to dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; o tom,
s kým bude v řízení pokračováno, rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v
řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po
zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti,
kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Není důvod pochybovat, že tam, kde citované ustanovení povolává ku kritickému
posouzení otázky procesního nástupnictví (a k rozhodnutí o něm) „soud“, míní se
tím ten, který je v konkrétním stadiu řízení – vzhledem k zásadám funkční
příslušnosti - soudem příslušným, resp. před nímž se příslušné stadium řízení
vede.
Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že k zániku oprávněné právnické osoby
došlo po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (a že tato osoba má právního
nástupce), pak o tom, s kým bude v řízení pokračováno (§ 107 odst. 1, věta
třetí, o.s.ř.), byl povinován rozhodnout buď soud prvního stupně nebo sám soud
odvolací, a to v případě, že k zániku účastníka došlo poté, co mu věc byla s
odvoláním předložena. Tato rozhodnutí měla být učiněna předtím, než odvolací
soud rozhodl o odvolání, neboť jinak došlo k založení stavu, kdy bylo odvolací
řízení vedeno (a vydáno rozhodnutí ve věci), aniž byla splněna podmínka řízení,
spočívající v existenci způsobilého účastníka (§ 103 a násl. o.s.ř.).
Z toho plyne, že názor, že o procesním nástupnictví ve smyslu § 107 o.s.ř. může
až poté (po rozhodnutí o odvolání) rozhodnout soud prvního stupně, který v dané
věci uplatnil soud odvolací, obstát nemůže.
Jestliže na něm spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, je logické, že ani ono
nelze posoudit jako správné, a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 2, 3
o.s.ř. zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
podle § 87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu