U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., v exekuční věci oprávněného Ing. Z. Z., zastoupeného Mgr. Petrem
Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti
povinným 1) E. D. (dříve P.), bytem v P., K., 2) J. P. a 3) P. P., všem
zastoupeným JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Karlovo nám. 18, pro 9.610.179,- Kč s příslušenstvím, prodejem
spoluvlastnických podílů na nemovitostech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 49 Nc 547/2005, o dovolání povinných proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 16 Co 346/2012 - 898, takto:
Dovolání se o d m í t á.
Městský soud napadeným rozhodnutím k odvolání povinných potvrdil usnesení
pověřeného soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9,
ze dne 16. 7. 2012, č. j. 085 Ex 46/05 - 864, jímž udělil vydražiteli
(oprávněnému) příklep na spoluvlastnických podílech povinných o celkové
velikosti ideální 1/2 na tam specifikovaných nemovitostech v k.ú. H. P.,
zapsaných na LV č., za nejvyšší podání ve výši 1.600.000,- Kč, a zároveň
stanovil vydražiteli lhůtu k zaplacení nejvyššího podání do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení s tím, že na toto nejvyšší podání se započítává jím
složená jistota v částce 500.000,- Kč. Dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo
k žádným pochybením specifikovaným v § 336k odst. 3 o. s. ř., přičemž povinní
ani žádné takové pochybení nenamítali. Konstatoval, že sama skutečnost, že při
„vypořádání spoluvlastnictví“ (povinní v odvolání uvedli, že od počátku byli
ochotni na oprávněného převést svůj spoluvlastnický podíl hotelu K., jehož
vypořádací cena by činila 12.000.000,- Kč, čímž by byl jejich dluh vyrovnán) by
povinní „obdrželi vyšší náhradu“, než jaké bylo při dražbě nemovitostí
dosaženo, neboť dražby se účastnil pouze jeden dražitel (spoluvlastník
předmětných nemovitostí a zároveň oprávněný), a vydražil nemovitost za
vyvolávací cenu, nemůže být důvodem pro zrušení usnesení o příklepu.
Oprávněnému nelze přikázat, jaký postup při nesplnění pravomocně přiznané
pohledávky proti povinným má zvolit či preferovat, a záleží tak pouze na jeho
vůli, zda se s povinnými dohodne, či přistoupí k exekuci. Městský soud taktéž s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podotkl, že v exekučním řízení se nelze
dovolat rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto usnesení podali povinní dovolání, jež mají za přípustné podle §
237 o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
závisí na vyřešení těchto otázek 1) „exekuce prodejem nemovité věci za situace,
kdy povinní nabídli splnění dluhu převodem spoluvlastnických podílů na
nemovitostech, oprávněný odmítl a následně je koupil v dražbě“, 2) „zásahu do
vlastnického práva povinných nad rámec plnění“ a 3) „zda je možné občana
zadlužit neodůvodněně nad rámec plnění“. Mají za to, že postupem soudního
exekutora a odvolacího soudu došlo k poškození jejich práv, jelikož prodej
spoluvlastnických podílů ve veřejné dražbě je zjevně nevhodný a poškozuje je.
Poukazují na vyjádření oprávněného v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví ze dne 29. 2. 2012, z něhož je zřejmé, že měl o jejich
spoluvlastnické podíly zájem, že oni byli ochotni mu je na úhradu dluhu
převést, avšak jeho cílem bylo získat je za co nejnižší cenu. Konání dražby je
poškodilo, neboť přineslo nadbytečné náklady, které budou muset uhradit, a
současně oprávněný získal spoluvlastnické podíly za nižší cenu, když vyvolávací
cena byla stanovena ve výši ideální 2/3 hodnoty podílů. Z toho, že oprávněný
nemovitosti vydražil za nejnižší podání, dovozují, že byla poškozena jejich
práva, neboť nemovitosti byly zpeněženy za nižší cenu, než činila jejich
hodnota. Tvrdí, že k nesplnění pravomocně přiznané pohledávky došlo jen
vzhledem k přístupu oprávněného, a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
svou povinnost dobrovolně nesplnili, že zapříčinili exekuční prodej svých
spoluvlastnických podílů a znemožnili řádné pokračování řízení o vypořádání
podílového spoluvlastnictví. Mají za to, že pokud nabídli na úhradu dluhu
oprávněnému mimo jiné i své spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem,
„měli přece zájem svůj dluh uhradit“. Jsou proto přesvědčeni, že došlo k jejich
znevýhodnění, k neadekvátnímu zásahu do vlastnického práva, ke „znemožnění
řádné náhrady nároků oprávněného bez toho, aby docházelo k dalšímu zbytečnému
navyšování dluhů, které díky tomu způsobí povinným doživotní zadlužení“.
Navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu či soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukázal na to, že
předmětem přezkumu dovolacího soudu „již jeden příklep stojící prakticky na
shodných skutkových i právních základech byl vyřešen v neprospěch povinných
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 20 Cdo 1252/2011 -
573“.
Nejvyšší soud věc dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12.
části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č.
404/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání podle § 238a odst. 1 písm. d),
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soudní exekutor (soud
prvního stupně) rozhodl ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí
(exekuci), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a
odst. 2 o. s. ř.). Protože odvolací soud usnesení o udělení příklepu nemůže
zrušit (srov. § 336k odst. 3 o. s. ř.), je použití ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. (pojmově) vyloučeno a přípustnost dovolání lze vyvozovat již
jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé sice v dovolání označili právní otázky, jež by měly činit rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř., k tomuto závěru však dospět nelze, a to ani na základě námitek v něm
obsažených.
Podle § 336k odst. 3 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že
se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel
nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při
nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona.
Ustanovení § 219a se nepoužije (odstavec 3).
Povinní v odvolání nenamítali, že při nařízení dražby či při provedení dražby
nemovitostí došlo k porušení zákona. Jejich odvolací námitky, že bylo-li by
podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušeno a vypořádáno
soudním rozhodnutím, obdrželi by vyšší částku, než jaké bylo dosaženo při
dražbě nemovitostí, byly zcela bez právního významu, neboť tato okolnost
nemohla být důvodem pro zrušení usnesení soudního exekutora o příklepu, jak
odvolací soud dovodil. Ze stejného důvodu nejsou relevantní ani námitky
povinných obsažené v dovolání. Nesplnili-li totiž povinní povinnost uloženou
jim pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2002, č.
j. 10 C 208/94 - 362, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.
6. 2004, č. j. 39 Co 418/2003 - 449, pak oprávněný tím, že podal návrh na
nařízení exekuce, jen využil svého práva, které mu dává exekuční řád a občanský
soudní řád. O tom, jakým způsobem bude exekuce provedena, rozhoduje soudní
exekutor (poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce) v exekučním
příkazu ohledně majetku, který má být exekucí postižen; exekutor je povinen v
něm zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem
k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění
závazků povinného dosaženo (srov. § 47 odst. 1 exekučního řádu).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá z hlediska námitek
uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a dovolání proti němu
podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je
proto podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu