20 Cdo 803/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné BESTER GENERACION UK LIMITED, se sídlem Suite 163, 2 Lansdowne Row, Mayfair, Londýn, W1J 6HL, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo (Company number) 08409842, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti povinné První brněnské strojírně Velká Bíteš, a. s., se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská č. 279, identifikační číslo osoby 00176109, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, pro 540 385 169,92 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Davida Vybírala, LL.M., Exekutorský úřad Praha 6, pod sp. zn. 148 EX 373/20, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2020, č. j. 20 Co 186/2020-123, takto:
Právní moc usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2020, č. j. 20 Co 186/2020-123, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání oprávněné podaném proti tomuto usnesení.
Oprávněná podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 21. 12. 2020, č. j. 20 Co 186/2020-123, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Vybírala, LL.M., Exekutorský úřad Praha 6, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 148 EX 373/20-24, jímž byl zamítnut exekuční návrh oprávněné ze dne 7. 5. 2020, a jímž bylo rozhodnuto, že oprávněná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi odměnu ve výši 500 Kč + 21 % DPH ve výši 105 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 200 Kč + 21 % DPH ve výši 42 Kč (tj. celkem 847 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet soudního exekutora (výrok I.), a kterým odvolací soud rozhodl, že se povinné právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II.).
Podáním ze dne 11. 5. 2021 oprávněná navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného usnesení, neboť v řízeních o odepření uznání rozsudku vydaného The High Court of Justice, Business and Property Courts of England and Wales (QBD), Technology and Construction Court dne 7. 2. 2020, sp. zn. HT-2017-000330, který je v dané věci exekučním titulem, podala dovolání, jimiž se domáhá zrušení rozhodnutí o odepření uznání předmětného exekučního titulu. I v těchto souvisejících dovolacích řízeních byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2021, č. j. 20 Cdo 702/2021-1375, a ze dne 21. 4. 2021, č. j. 20 Cdo 705/2021-1337, odložena právní moc napadených rozsudků. Vzhledem k tomu by tak z logiky věci měla být i v tomto dovolacím řízení odložena právní moc napadeného usnesení, jenž je založeno právě na rozsudcích, jejichž právní moc byla odložena. V opačném případě by došlo k nastolení právního stavu, kdy pravomocné usnesení odvolacího soudu bude založeno na nepravomocných rozsudcích, což je nepřijatelné. Za současné situace je navíc ohroženo právo oprávněné na vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem, když jí je v exekučním řízení zcela znemožněno dosáhnout ochrany jejích právem chráněných zájmů, přičemž odklad právní moci je v daném případě jediným nástrojem ochrany práv oprávněné.
Navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc usnesení odvolacího soudu do doby právní moci rozhodnutí o dovoláních oprávněné. Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.
V souladu s § 243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odklad právní moci usnesení odvolacího soudu, a jeho právní moc proto odložil do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
soudního exekutora a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před oběma stupni. Odvolací soud konstatoval, že v mezidobí skončila odvolací řízení vedená proti rozsudkům Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 4. 2020, č. j. 7 C 74/2020-621, a ze dne 22. 4. 2020, č. j. 7 C 78/2020-550, přičemž odvolací soud v obou případech rozsudky potvrdil (rozsudkem č. j. 20 Co 231/2020-1224 ze dne 7. 12. 2020 a rozsudkem č. j. 20 Co 265/2020-1246 ze dne 7. 12. 2020). Tím bylo rozhodnuto, že rozsudek a příkaz britského soudu se v České republice neuznává.
Jakmile rozhodnutí odvolacího soudu budou doručena, stanou se pravomocnými. V čl. 45 nařízení je dána možnost odepření uznání rozhodnutí v samostatném řízení, které má povahu předběžného opatření sui generis a jehož cílem je v konkrétně stanovených případech zabránit nutnosti vedení standardního vykonávacího řízení (v souladu se zásadou procesní ekonomie). Rozhodnutí, jehož uznání bylo v samostatném řízení odepřeno, nelze na území České republiky vykonat, neboť nesplňuje předpoklady pro to, aby na jeho základě mohla být vedena exekuce.
V takovém případě musí být exekuční návrh zamítnut (§ 39 odst. 3 e. ř.).
6. Oprávněná napadla v záhlaví uvedené usnesení dovoláním, které založila na stejné argumentaci jako dovolání proti rozsudku vydanému v řízení o návrhu na odepření uznání rozhodnutí britského soudu v České republice, jelikož má za to, že zamítnutí exekučního návrhu v této věci vychází z totožných závěrů. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, případně otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Konkrétně jde o řešení otázky, (i) zda je v řízení o návrhu na odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu dle čl. 45 nařízení rozhodováno bez slyšení druhé strany a zda je v řízení o odvolání proti rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu rozhodováno bez nařízení jednání a bez provedení dokazování, (ii) zda postupem britských soudů spočívajícím v nepřipuštění odvolání proti rozsudku byly porušeny zásady českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat, a proto jsou účinky britských rozhodnutí v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, (iii) zda britský soud v rozsudku řádně odůvodnil nárok přiznaný oprávněnému a zda účinky rozsudku a na jeho základě vydaného příkazu jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, a (iv) zda zamítnutím nároku povinné, případně jí uplatněné kompenzační námitky, britský soud odepřel povinné právo na projednání věci nezávislým soudem.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud uvedené otázky nesprávně posoudil. Vytýká soudu svévolnou interpretaci platného práva ohledně povahy řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí, vedoucí k omezení základních procesních práv účastníka řízení, resp. k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), když brání oprávněnému vykonat na území České republiky pravomocná rozhodnutí britských soudů, přiznávající oprávněnému nárok vůči povinné.
Dovolatelka jednotlivé otázky následně podrobně rozvíjí. Protože odvolací soud v této věci byl vázán rozsudky o odepření uznání, které nejsou správné, není správné ani usnesení, jímž odvolací soud v této věci potvrdil usnesení o zamítnutí exekučního návrhu. Dovolatelka tedy navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Povinná ve svém vyjádření poukazuje na to, že dovolatelka předložila Nejvyššímu soudu k přezkumu otázky, které nekorespondují s právními závěry, na nichž je napadené usnesení založeno. Dovolatelka takto usiluje o přehodnocení skutkových závěrů soudu učiněných v odlišném řízení. Jeho argumentace se nevztahuje k předmětu tohoto řízení. Napadené usnesení nezávisí na otázce, zda je rozsudek ve věci odepření uznání cizozemského rozhodnutí správný, nýbrž na otázce, jaký důsledek má takové rozhodnutí na exekuční řízení, tj. zda existence rozsudku odvolacího soudu o potvrzení odepření uznání cizozemského rozhodnutí zakládá důvod pro zamítnutí exekučního návrhu směřujícího k vymožení povinnosti uložené tímto cizozemským rozhodnutím. Tuto otázku však dovolatelka k přezkumu nenabízí. Povinná považuje dovolání za nepřípustné a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
8. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť.
13. Dovolatelka své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání nedostála. Neformulovala žádnou konkrétní procesněprávní či hmotněprávní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se současně soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, případně otázku, která by dovolacím soudem dosud řešena nebyla. Soustřeďuje se výhradně na okolnosti, jež byly (resp. mohly nebo měly být) předmětem posouzení soudu v řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí. Poukazuje na případné vady řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí a na porušení zásad českého procesního práva před britským soudem. Ty jsou ale v dané situaci bez významu.
14. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241 b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
15. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu