20 Cdo 813/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného J. G. V. S., zastoupeného advokátkou, proti
povinné MUDr. D. K., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. E 1592/2003, o dovolání oprávněného
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 30 Co
523/2003-32, takto:
I. Dovolání se
zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 825,- Kč k rukám jejího zástupce advokáta.
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud změnil usnesení, jímž soud
prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty (§ 351 občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), a to tak,
že návrh na jeho nařízení – s odůvodněním, že podkladový rozsudek není
materiálně vykonatelný – zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil jednak závěrem, že
rozsudek – protože povinné ukládá prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161
odst. 3 o.s.ř. – ani titulem pro výkon rozhodnutí být nemůže, jelikož tento typ
rozsudku (obecně) prohlášení vůle bez dalšího nahrazuje, a jednak závěrem, že v
dané věci vykonávaný rozsudek takový účinek nemá, jelikož jeho výrok ukládající
povinné uzavřít dohodu o vydání věcí je právě v článku 4., týkajícím se
povinnosti předat doklady vztahující se k vydávaným nemovitostem a klíče od
společných a uvolněných prostor v domě neurčitý.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje právě v závěru odvolacího soudu o
neurčitosti (vykonávané části) výroku a z ní dovozené nevykonatelnosti
podkladového rozsudku. Zdůrazňuje, že se domáhal konkrétního splnění
povinností, tj. vydání veškerých dokladů vztahujících se k vydávaným
nemovitostem a všech klíčů od společných a uvolněných prostor, které povinná
jako předchozí výlučný vlastník předmětné nemovitosti, zajišťující i její
správu, má k dispozici, neboť soudu ani jemu (tedy oprávněnému) nemůže být
známo, které konkrétní doklady se k nemovitosti vztahují; dovozuje tedy, že jde
o nezastupitelné jednání povinné, vynutitelné jedině postupem podle § 351
o.s.ř. Jelikož povinná má veškeré doklady ve své dispozici a jejich specifikace
tudíž není možná, a protože nechce nechat pouze na její vůli, které z nich
vydá, žádal o vydání všech.
Povinná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2
ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr, že rozsudek, jehož výkon byl navržen, je pro neurčitost (resp.
pro neurčitost jeho vykonávané části), a tedy - jak výslovně uvádí odvolací
soud - proto, že „práva a jim odpovídající povinnosti nebyly ve vykonávaném
rozhodnutí určeny přesným a nepochybným způsobem,“ materiálně nevykonatelný.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené
věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá
vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle § 257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby
uvedenými v tomto zákoně.
Podle § 258 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou
povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze
jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením
prací a výkonů.
Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy,
obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a
obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení
lhůty ke splnění povinnosti – tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.
Exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky
je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze
způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o.s.ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se
řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází,
přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z
jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku,
tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené
povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li
exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze
způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 o.s.ř., požadavku zakotvenému v
ustanovení § 257 o.s.ř. vyhovět nelze a takový titul proto není možno z
materiálního hlediska vykonat.
Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare,
facere, omittere, pati). Způsobem uvedeným v ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř.,
jejž měl oprávněný na mysli, navrhl-li výkon rozhodnutí uložením pokuty, se
vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo
povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Protože k výkonu navržený titul
povinnost něco strpět či něčeho se zdržet zjevně neuložil, nelze než uzavřít,
že povinné měla z dohody (k jejímuž uzavření byla vykonávaným rozsudkem
zavázána) vyplynout – kromě jiného – povinnost něco, a to doklady a klíče,
vydat (dare). Pak ovšem – protože tato povinnost byla ve výroku formulována
slovy předat doklady vztahující se k vydávaným nemovitostem a klíče od
společných a uvolněných prostor v domě – tedy pojmy, jež svou obecností
nedovolují dovodit její rozsah, totiž které doklady a klíče mají být vydány,
nelze dospět k závěru jinému než jaký dovodil odvolací soud.
Kromě závěru o neurčitosti vynucované povinnosti, spočívající v nedostatečném
vymezení jejího rozsahu, je zde ovšem základní důvod, proč nelze dovolání
vyhovět; ten spočívá v tom, že povinnost k „předání dokladů a klíčů,“ tedy –
řečeno obvyklými pojmy teorie procesního práva – k vydání věcí, neplyne přímo z
rozsudku, jehož výkon byl navržen, ale teprve z dohody, jejímž obsahem je
(také) prohlášení vůle povinné, které bylo tímto rozsudkem nahrazeno. Neukládá
tedy předmětný rozsudek povinnost k samotnému vydání věcí (§ 80 písm. b/
o.s.ř.), nýbrž pouze povinnost k prohlášení vůle, které dnem nabytí právní moci
bez dalšího zároveň sám nahrazuje (§ 161 odst. 3 o.s.ř.). Takový rozsudek se
však vzhledem ke své povaze – a to ani postupem podle § 351 o.s.ř. ani jinak –
nevykonává.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení § 142 odst.
1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 750,- Kč
představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, §
12 odst. 1 písm. a/ bod 3. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů), sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč
paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu