20 Cdo 817/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované P. l. v., a. s.,
zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Tachově pod sp. zn. 7 C 175/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2004, č. j. 12 Co 486/2004-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba na vyloučení movitých věcí z exekuce s odůvodněním, podle
kterého je možné povinnosti příspěvkové organizace žalobce vymáhat výkonem
rozhodnutí (exekucí) a že tyto mohou být uspokojeny z majetku, který takovéto
organizaci její zřizovatel – žalobce – svěřil.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Podle žalobce závěr odvolacího soudu o jeho omezení co
by vlastníka předmětných movitých věcí právem jím zřízené příspěvkové
organizace je založen na nesprávné právní argumentaci, která nemá oporu v
jediném předpise. S poukazem na ustanovení § 1 odst. 1 a § 2 zákona č. 290/2002
Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje
a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o
souvisejících změnách, § 256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a § 36 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekučního řádu, dovozuje, že předmětné
věci jsou majetkem jiného, než kdo byl v exekuci označen jako povinný, a
zároveň nebyl prokázán přechod povinnosti z předmětného rozhodnutí na jiný
subjekt.
Dovolání přípustné není.
Podle § 237 odst. 1 písm c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v
daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést
nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové
organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně před rozhodováním v této předmětné věci
zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn.
20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého
nebyla předmětná otázka dovolacím soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně
hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít
povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení
takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený
závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/,
odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu § 146 odst. 3, 224 odst. 1
a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení
nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu