20 Cdo 84/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslav Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) F. Ř. a b) M. Ř., zastoupených advokátem, proti povinným 1) F. P. a 2) B. P., provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 E 926/2001, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 4. 2006, č. j. 25 Co 70/2006-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením z 8. 10. 2004, č. j. 1 E 926/2001-96, ve znění „doplňujícího“ usnesení z 2. 11. 2004, č. j. 1 E 926/2001-99 (jímž okresní soud k původnímu rozhodnutí pouze připojil poučení o odvolání), byla povinným k vynucení jejich povinnosti „zdržet se takového chovu včel, při němž dochází k bezprostřednímu nalétávání včel nad míru přiměřenou poměrům na pozemkovou parcelu oprávněných“ uložena pokuta v částce 100.000,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že podmínky pro pokračování výkonu rozhodnutí uložením další pokuty byly splněny, jelikož dvě předchozí uložené pokuty v částkách 8.000,- a 20.000,- Kč k vynucení titulem uložených povinností nevedly.
Usnesením z 28. 4. 2006, č. j. 25 Co 70/2006-146, krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil“ pouze tak, že pokutu stanovil částkou 55.000,- Kč
(výrok I.), jinak usnesení okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Svůj „měnící“ výrok odvolací soud odůvodnil „celkovými osobními a majetkovými poměry povinných a faktickou vymahatelností pokut“; potvrzující výrok pak odůvodnil s poukazem na ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř. zásadou, že při ukládání pokut soud nezkoumá, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu ji splnil, že v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že v daném případě oprávnění své břemeno v tomto směru splnili a že v případě nepravdivosti jejich tvrzení by byl dán nárok povinných vůči oprávněným na náhradu škody ve výši zaplacené pokuty.
V dovolání, jeho přípustnost dovozují (pokud jde o „měnící“ výrok) z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a z poučení o dovolání, jež podle jejich názoru proti svému potvrzujícímu výroku připustil odvolací soud, povinní namítají, že řízení trpí vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřují v tom, že odvolací soud přehlédl, že
- oprávnění se zavázali „pozastavit“, resp. přerušit vykonávací řízení, přestěhují-li povinní včelstva a smění-li s oprávněnými dotčené pozemky (viz zápis o jednání účastníků z 2. 3. 2004 v kanceláři odboru výstavby a ÚP MěÚ ve Vlašimi /č. l. 84/ a návrh oprávněných na „pozastavení“ vykonávacího řízení z 15. 3. na č. l. 85),
- povinným ještě nevypršela lhůta stanovená onou dohodou z 2. 3. 2004 ke dni 31. 12. 2004;
Vadu řízení dovolatelé spatřují také v tom, že odvolací soud – ač součástí spisu již byl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z 22. 10. 2004, doručený okresnímu soudu dne 29. 10. téhož roku (č. l. 98) – se tímto návrhem nezabýval a rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení pokuty potvrdil, ačkoli mohl (dle názoru odvolatelů) „sám rozhodnout o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí s tím, že by rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“; okresní soud ostatně výkon rozhodnutí usnesením z 15. 9. 2006, č. j. 1 E 926/2001-153 podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. zastavil.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v dané věci nejde.
Podle § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť usnesení o uložení či neuložení další pokuty podle § 351 odst. 1 věty druhé o.s.ř. – na rozdíl od usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a s tím spojeným uložením první pokuty – v taxativních výčtech těchto ustanovení vyjmenováno není.
Dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1, 3 o.s.ř., protože tato ustanovení jsou v řízení o výkon rozhodnutí uplatnitelná pouze prostřednictvím § 238a odst. 1 a 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod č. 233).
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měli právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu