20 Cdo 849/2024-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné BosPlus Kft., se sídlem v Thököly út 113, 5000 Szolnok, Maďarsko, registrační číslo 1609001161, zastoupené Peterem Maysenhölderem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti povinné Wittenoom s. r. o. (dříve Calf 35 Europe s. r. o.), se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Osadní 799/26, identifikační číslo osoby 61063380, zastoupené Mgr. Karolínou Volkov, advokátkou se sídlem ve Spojilu, Pod Habřím 83, pro 63 625 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 612/2023, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 19 Co 281/2023-100, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 7. 2023, č. j. 148 EXE 612/2023-71, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl návrh povinného ze dne 16. 5. 2023 na zastavení exekuce.
2. Odvolací soud vzal shodně s obvodním soudem za prokázaná, že rozsudek maďarského soudu, opatřený jak úředně ověřeným překladem, tak i osvědčením podle ustanovení čl. 53 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (publikované v Úředním věstníku Evropské unie L 351/1 dne 20. 12. 2012; dále též jen „nařízení Brusel I bis“ nebo „nařízení“), je způsobilým exekučním titulem v souladu s ustanovením 39 nařízení Brusel I bis. Tato skutečnost povinné nebrání v podání návrhu na odepření výkonu podle ustanovení Čl. 46 nařízení Brusel I bis, takový návrh však nebyl zjištěn. Námitky povinné nelze podřadit pod žádný z důvodů pro zastavení podle čl. 45 odst. 1 nařízení, nejde ani o případ výlučné příslušnosti podle kapitoly II oddílu 6 nařízení. Povinná své námitky uváděla převážně v obecné rovině, aniž by je jakkoliv konkretizovala. Mezinárodní příslušnost nelze již nyní přezkoumat, nehledě na to, že byla určena zjevně správně v souladu s ustanovením čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Zjevné je i to, že o odvolání povinné nerozhodoval stejný soud, který vydal prvostupňové rozhodnutí. Případný zjevný rozpor výkonu exekučního titulu s veřejným pořádkem, musí být tvrzen konkrétně, nemohou postačovat obecné výhrady k maďarskému soudnímu řízení. Stejně odvolací soud hodnotí návrh povinné na předložení věci příslušným orgánům Evropské unie (opět bez konkrétních výhrad). Odvolací soud tedy usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil.
3. V dovolání povinná uvádí, že dovolací důvod spatřuje v řešené právní otázky, jež má být dle jejího důvodného názoru posouzena jinak. Žádá, aby jí bylo umožněno právo na spravedlivý proces s dodržením všech zákonných podmínek, jež jsou společné všem členským státům. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. 2230/16, který došel k potvrzení možnosti zpochybnění exekučního titulu. Povinnému nelze upírat právo na soudní přezkum exekučního titulu. Nejde přitom pouze o přezkum exekučního rozhodnutí ve věci samé, nýbrž o přezkum zákonnosti vydání exekučního titulu. Rozsudek byl vydán v rámci procesu, jež z pohledu českého i evropského práva vzbuzuje důvodné pochybnosti o jeho spravedlnosti (k tomuto uvádí čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soudní rozhodnutí je podle zákona č. 91/2012 sb., o mezinárodním právu soukromém možné odmítnout mimo jiné pro zjevný rozpor s veřejným pořádkem České republiky. Soudy však korektivy veřejného pořádku neaplikovaly, nezabývaly se procesem, který jeho vydání předcházel a nevzaly v úvahu možnosti obrátit se na orgány Evropské Unie, proto došlo k nesprávnému vyřešení právní otázky. Na základě výše uvedeného povinná navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. K dovolání se vyjádřila oprávněná. Namítá, že povinná neformulovala otázku, která má být dle ní posouzena jinak a netvrdí žádné konkrétní důvody pro dovolání. Pokud se povinná brání výhradou veřejného pořádku, tuto výhradu v dovolání (ani v průběhu řízení před soudy nižších stupňů) nikterak nespecifikuje. Námitkou absence posuzování možnosti odepření uznání cizího rozhodnutí pro zjevný rozpor s veřejným pořádkem nyní uplatňuje nové skutečnosti, což v dovolacím řízení nelze. Namísto toho, aby se povinná bránila při soudním řízení v Maďarsku, kde dle jejího názoru došlo k porušení práv, opakovaně zatěžuje soudní soustavu České republiky, aniž by uvedla konkrétní důvody, na jakých právech byla zkrácena. Oprávněná navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání povinné a přiznání náhrady nákladů oprávněné.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
9. Uvedenému požadavku dovolatelka v projednávané věci nedostála, neboť pouze rozsáhle polemizuje se závěry odvolacího soudu, avšak konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, neuvedla. Rovněž ani neupřesňuje jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu (alespoň v rovině citace právních závěrů), která by měla být dovolacím soudem překonána. Odkazuje-li na rozhodnutí Ústavního soudu, s nímž má být napadené usnesení zřejmě v rozporu, neupřesňuje, jakým konkrétním způsobem se tvrzený rozpor s ustálenou judikaturou projevil právě ve vztahu k závěrům vysloveným odvolacím soudem, když pouze obecně konstatuje, že soudy při uznávání exekučního titulu „neaplikovaly korektivy veřejného pořádku“, nezabývaly se procesem, který vydání exekučního titulu předcházel a možností obrátit se na orgány Evropské unie, aniž by tyto své námitky v dovolání přesněji specifikovala, resp. aniž by uvedla, v čem spatřuje zjevný rozpor s veřejným pořádkem nebo čím přesně se měl v rámci procesu předcházejícímu vydání exekučního titulu odvolací soud zabývat. Nutno rovněž připomenout s ohledem na obsah dovolání, že kritérium přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř. – právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak – zjevně nemíří na situace, že dovolací soud má vyřešenou právní otázku posoudit jinak než odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu