20 Cdo 850/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného
Bytového podniku v P., státní podnik \"v likvidaci\", proti povinné M. H.,
prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 E
2038/98, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.
srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 22. listopadu 1999,
č. j. E 2038/986b, jímž obvodní soud nařídil výkon platebního
rozkazu z 20. května 1993, č. j. 10 C 118/932,
prodejem movitých věcí povinné k vymožení pohledávky oprávněného ve výši
10.815, Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího (nalézacího)
řízení v částce 486,- Kč a nákladů exekuce ve výši 1.475,- Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním
směřujícím „proti všem jeho výrokům“, jímž namítá, že odvolací soud (nepřihlédl-
li z úřední povinnosti k její  nikoli pouze přechodné - duševní
chorobě, pro niž jí byl přiznán plný invalidní důchod, a pro kterou byla již v
roce 1983 propuštěna ze služebního poměru) porušil svým rozhodnutím i postupem
ustanovení § 19, 103, 104 odst. 1, § 211 a § 212 odst. 2 občanského soudního
řádu - neboť (zde dovolatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu
ČR ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, a usnesení Ústavního soudu
ČSFR ze dne 9. června 1992, sp. zn. I. ÚS 191/92) „procesní právo je právem
veřejným, o jehož naplňování dbají státní orgány (tj. i soudy) i bez
návrhu“ - a řízení tudíž trpí zmatečnostními vadami podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu. Nedostatek její způsobilosti
být účastníkem řízení je pak patrný i z dalších soudních řízení vedených proti
ní, v nichž se nedostavovala k jednáním, nečinila žádné
procesní úkony, nepřebírala rozhodnutí a nijak nereagovala na
činnost soudu, jelikož smysl těchto řízení nechápala. V exekuci (vedené pod sp.
zn. 2 E 2224/98) je rovněž „…protokolárně…zjišťována…ztráta (její) postulační
způsobilosti… a neschopnost její spolupráce při doručování usnesení…“
a z výslechů svědkyň V. V. a M. N. (v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 161/94)
dále vyplynulo, že „…je duševně nemocná a nemůže za to…“; podle povinné tak
muselo být i odvolacímu soudu jasné, že v probíhajícím řízení vedeném pod sp.
zn. P 322/2000 se bude muset znalec z oboru psychiatrie na podkladě ustálené
praxe vyjádřit mj. i k otázce počátku vzniku duševní poruchy, a že se poté
mohou uplatnit ustanovení „§§ 22, 29/1, 56 ve vztahu k §§ 79/3, 158/2 resp. k §
204 o. s. ř.“ S poukazem na závěr rozboru Nejvyššího soudu z 30. května 1966,
Pls 5/66, dále namítá, že u osob - účastníků řízení - o jejichž způsobilosti k
právním úkonům lze důvodně pochybovat, byť třeba ještě nebyla jejich
způsobilost omezena (příp. zbavena), nelze přehlížet nedostatek procesní
způsobilosti a v takovém případě musí dát soud duševní stav takového účastníka
znalecky přešetřit; v daném případě i s ohledem na okolnost, že 2.
února 2000 došel soudu podnět psychiatrické léčebny v P. (kde byla od 2.
prosince 1999 do 18. dubna 2000 hospitalizována) na zahájení řízení o
způsobilosti s odůvodněním, že povinná není schopna si sama vyřizovat
záležitosti týkající se úřadů, bytové otázky, apod.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. srpna 2000,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s.
ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a odst. 1, 2 a
§ 239 odst. 1, 2 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných
však ve věci nejde.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení § 238a o. s.
ř.; použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dána proto,
že rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a
žádný z jeho výroků přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ - f/
tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, když sice jde o usnesení
potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení
řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání (proti potvrzujícímu usnesení) nelze dovodit
ani z ustanovení § 239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce
proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a
podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání vznesen nebyl. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení pak není podle tohoto ustanovení přípustné již proto, že v
tomto výroku není rozhodnuto o věci samé.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s
takovými hrubými vadami řízení (tzv. zmatečnostmi), které činí rozhodnutí
odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je - pokud bylo dovolání podáno včas
a k tomu legitimovaným subjektem - dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost (a
současně důvodnost) dovolání však není založena již tím, že dovolatel
příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou
skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), d)
- g) o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelka je ani nenamítá, je pro
posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je
postiženo namítnutými vadami podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s.
ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako
účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem
řízení (jímž je podle § 255 odst. 1 o. s. ř. při výkonu rozhodnutí oprávněný a
povinný, příp. jejich právní nástupci z důvodu univerzální či singulární
sukcese) má ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost
mít práva a povinnosti. Způsobilost fyzické osoby mít práva a
povinnosti přitom vzniká narozením (ustanovení § 7 odst. 1 občanského zákoníku /
dále též jen „obč. zák“/) a zaniká smrtí (§ 7 odst. 2 téhož předpisu). Povinná
však netvrdí, že by přestala být způsobilou mít práva a povinnosti; ve
skutečnosti - posouzeno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) -
uplatnila pouze vadu podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (souběžná existence
obou vad, tedy podle písmen b/ i c/ ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je
ostatně pojmově vyloučena, jelikož procesní způsobilost – v jakémkoli,
tedy i omezeném rozsahu – může mít pouze ten, kdo má způsobilost být
účastníkem řízení).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v
tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe
povinnosti (§ 20 o. s. ř.). Procesní způsobilost je spjata s hmotněprávní
způsobilostí k právním úkonům, která - jde-li o fyzickou osobu -
vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku nebo uzavřením
manželství před dosažením tohoto věku (srov. § 8 odst. 1, 2 občanského
zákoníku). Způsobilost nezletilých k právním úkonům zákon omezuje rozumovou a
volní vyspělostí odpovídající jejich věku (srov. § 9 obč. zák.) a způsobilost
fyzické osoby, která je schopna činit  pro duševní poruchu, která není
jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných
prostředků či jedů - jen některé právní úkony, je omezena rozhodnutím soudu (§
10 odst. 2, 3 obč. zák.); fyzickou osobu, jež pro duševní poruchu, která není
jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud způsobilosti k
právním úkonům zbaví (§ 10 odst. 1, 3 obč. zák.). Toto rozhodnutí o omezení
nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky, nepůsobí
tedy zpětně, nýbrž od právní moci do budoucna.
Nebyla-li tedy dovolatelka v průběhu předmětného exekučního řízení (pravomocně)
zbavena způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezena, nemůže
být důvodná námitka, že neměla procesní způsobilost; na uvedeném přitom nemůže
nic změnit ani skutečnost, že v průběhu tohoto řízení bylo (po nařízení
exekuce) řízení o zbavení její způsobilosti k právním úkonům zahájeno. Učinit
závěr, že předmětné řízení trpí vadou podle § 237 odst.1 písm. c/ o.s.ř., proto
nelze, a dovolání tak není přípustné ani z tohoto důvodu (shodně srov. usnesení
Nejvyššího soudu z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 26).
Závěr o neexistenci vady podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež by řízení
činila zmatečným, však neznamená, že by postup soudu – byla-li povinná, byť v
době předmětného řízení způsobilosti k právním úkonům nezbavená ani v ní
neomezená, duševní poruchou skutečně stižena – byl správný. V takovémto případě
by jí totiž soud - ihned po zjištění duševní poruchy - měl ustanovit
opatrovníka podle § 29 odst. 2 o.s.ř. To se v daném případě nestalo, jelikož
usnesením z 20. června 2000, č.j. 1 E 2038/98-15, (jak vyplývá z jeho výroku,
jímž jedině je soud /byť se v odůvodnění odkazuje na ustanovení
§ 29 odst. 2 o.s.ř./ vázán) byl povinné ustanoven opatrovník pouze
pro doručení usnesení z 22. listopadu 1999, jímž byla exekuce nařízena. Absence
soudem ustanoveného zastoupení by – v případě, že by povinná skutečně byla
stižena duševní poruchou – byla jinou (než v § 237 odst.1 o.s.ř. uvedenou)
vadou řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., k níž by dovolací soud
přihlédl z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), avšak jen za předpokladu,
že by dovolání bylo přípustné. Není-li tomu tak (viz výše), samotná
existence takové vady podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. založit přípustnost
dovolání způsobilá není.
Namítá-li dovolatelka dále, že soud měl řízení přerušit, ani tato námitka
důvodná není; dovolací soud souhlasí se závěrem soudu odvolacího, že podle
ustanovení § 254 odst. 2 o. s. ř. - jež vylučuje aplikaci § 109 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. - při výkonu rozhodnutí řízení přerušit nelze. Exekuční řízení je
totiž možno přerušit pouze tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákon, a o takovýto
případ v souzené věci nejde.
Pokud jde o dovolatelčinu argumentaci (výše uvedenými) usneseními ústavních
soudů, přednesenou v souvislosti se závěrem, že soudy (obecné, tedy v předmětné
věci)  v rozporu s těmito usneseními - nezkoumaly způsobilost povinné z
úřední povinnosti, „…neboť procesní právo je právem veřejným…“, ta je
nepřiléhavá. Ve věcech, na něž dovolatelka poukazuje, se totiž ústavní soudy
zabývaly pojmem veřejného práva v souvislosti s institutem veřejné moci, kdy
jedním z účastníků soudního řízení byl orgán veřejné moci, který - jako takový
- autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech účastníka druhého.
Problematika ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v citovaných věcech
ústavními soudy řešena nebyla.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených
ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) - podle ustanovení § 243b odst. 4, odst. 5, věty za
středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,
prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této
procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per
analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu
nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu