20 Cdo 851/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné FOCUS – METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí,
Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, zastoupené Mgr. René
Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, adresa pro doručení
Karviná – Fryštát, K. Sliwky 34, proti povinné VaK Bruntál, a.s., se sídlem v
Bruntále, Třída Práce 42, identifikační číslo osoby 47675861, zastoupené Mgr.
Ondřejem Bendou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Občanská 18,
pro částku 62.510.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 62 Nc 392/2008, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě z 30. 1. 2009, č.j. 66 Co 920/2008-42, takto:
I. Dovolání proti odstavci IV. výroku usnesení Krajského soudu v
Ostravě z 30. 1. 2009, č.j. 66 Co 920/2008-42, jímž bylo provedení exekuce na
majetek povinné odloženo, se odmítá.
II. Jinak se usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 1. 2009, č.j. 66
Co 920/2008-42, a usnesení Okresního soudu v Bruntále z 30. 7. 2008, č.j. 62 Nc
392/2008-20, ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením z 30. 7. 2008, č.j. 62 Nc 392/2008-20, okresní soud zamítl návrh na
nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu Mgr. Martina Mojžíška, vydaného
27.11.2007 a vyhotoveného 10.1.2008, sp. zn. RN 09/2007, k uspokojení
pohledávky oprávněné ve výši 62.510.878,- Kč a k úhradě nákladů exekuce. Své
rozhodnutí odůvodnil – výlučně – závěrem, že vykonatelnost podkladového
rozhodčího nálezu byla usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 12. 5.
2008, č.j. 19 C 329/2007-147, podle § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2007
(dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), odložena s odůvodněním, že u tohoto
soudu probíhá řízení o žalobě povinné na zrušení rozhodčího nálezu.
Napadeným usnesením krajský soud k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že exekuci k uspokojení vymáhané pohledávky a k úhradě
nákladů exekuce nařídil (výrok I.), jejím provedením pověřil soudního exekutora
Mgr. Františka Gajdoše (výrok II.), povinné zakázal dispozici s jejím majetkem
(výrok III.) a provedení exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř. odložil do právní
moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení vedené u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku pod sp. zn. 19 C 329/2007 o zrušení rozhodčího nálezu (výrok IV.). Své
rozhodnutí odůvodnil závěrem, že samotné odložení vykonatelnosti podkladového
rozhodčího nálezu neznamená, že by nebyly splněny předpoklady pro nařízení
exekuce. Výrok o odložení provedení exekuce pak odvolací soud odůvodnil
skutečností, že souběžně je vedeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jehož
vykonatelnost nalézací soud do pravomocného skončení věci odložil také.
V dovolání povinná ohlašuje všechny tři dovolací důvody; nesprávnost právního
posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v
závěru odvolacího soudu, že byly splněny všechny podmínky pro nařízení exekuce,
aniž se přitom soud zabýval otázkou, zda exekuční titul „vydal orgán, který k
tomu měl pravomoc“. Podle jejího názoru tomu tak nebylo, jelikož rozhodce Mgr.
Martin Mojžíšek pravomocí k vydání podkladového rozhodčího nálezu nadán nebyl,
protože účastníci žádnou rozhodčí smlouvu neuzavřeli. Vadu řízení, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.)
povinná spatřuje ve skutečnosti, že jí usnesení okresního soudu z 30. 7. 2008
bylo soudním exekutorem doručeno teprve 24. 3. 2009, a že opis odvolání
oprávněné jí nebyl doručen vůbec, takže neměla možnost podat k němu vyjádření,
v němž by nepochybně zdůraznila neexistenci rozhodčí smlouvy, takže by se
nedostatkem pravomoci k vydání exekučního titulu soud musel zabývat.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání s odůvodněním, že v rozhodnutí vydaném v
insolvenčním řízení sen. zn. 29 NSCR 29/2009, vedeném proti povinné jako
insolvenčnímu dlužníkovi, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto řízení
oprávněná „osvědčila předmětným rozhodčím nálezem existenci své splatné
pohledávky vůči povinné.“
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.
s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího
soudu, že byly splněny všechny podmínky pro nařízení exekuce, jakož i zjištění,
zda řízení trpí namítnutou vadou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (práva hmotného i – jak je tomu v souzené věci – procesního), jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Podle § 40 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu je exekučním titulem též
vykonatelný rozhodčí nález.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že již ve stádiu nařízení výkonu
rozhodnutí (exekuce) se soud zabývá (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí, jehož
nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc
(srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení
rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č.
21, str. 160/498, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp.
zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
poř. č. 4/2000). Zjistí-li soud, že rozhodnutí vydal orgán, který nebyl
oprávněn rozhodovat o otázce řešené v rozhodnutí, návrh na nařízení exekuce
zamítne.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o
majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s
výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k
jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má
rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí
smlouva).
Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a
mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy. Není-li
rozhodčí smlouva uzavřena, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním
titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí
smlouvy nenamítal (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 2010, sp. zn. 20
Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Pokud jde o namítnutou vadu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tou soud
prvního stupně – nedoručil-li povinné opis odvolání oprávněné – řízení skutečně
zatížil, jelikož tuto povinnost mu výslovně ukládá ustanovení § 210 odst. 1 o.
s. ř.
Protože odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny zákonem
stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, aniž se však zabýval otázkou
pravomoci orgánu vydávajícího k exekuci navržené rozhodnutí, je jeho právní
posouzení věci neúplné a tedy nesprávné; poněvadž nesprávné je i posouzení věci
okresním soudem, byť z důvodu jiného (k závěru, že povolení odkladu
vykonatelnosti exekučního titulu nebrání nařízení exekuce, srov. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 108/2011)
Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutí soudů obou
stupňů podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem o. s. ř.) a nic na něm – zejména na závěru, že je
povinností soudu před nařízením exekuce zkoumat (ne)existenci pravomoci orgánu
vydávajícího exekuční titul – nemůže změnit ani věta obsažená v odůvodnění (s
713/1041) usnesení ze 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, že „pohledávku
insolvenčního navrhovatele (zde oprávněné) přiznanou pravomocným rozhodčím
nálezem majícím účinky pravomocného soudního rozhodnutí nelze označit za
spornou, tedy nedoloženou v intencích ustanovení § 105 insolvenčního
zákona ...“, a to zejména za stavu, kdy uvedená věta obsahuje dovětek „... jen
proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil
odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu.“ (k nesprávnosti rozhodnutí soudu
prvního stupně, jenž návrh na nařízení exekuce zamítl pouze /výlučně/ proto, že
vykonatelnost podkladového rozhodčího nálezu byla odložena s odůvodněním, že
probíhá řízení o žalobě povinné na zrušení rozhodčího nálezu, viz předchozí
odstavec).
Dovolání směřuje výslovně také proti odstavci IV. výroku napadeného usnesení,
jímž bylo provedení exekuce na majetek povinné odloženo; v této části však není
přípustné.
Z ustanovením § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání
neplyne, protože rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř. v jejich taxativních
výčtech uvedeno není, a nelze ji opřít ani o § 237 odst. 1 o. s. ř., protože
toto ustanovení je v exekučním řízení uplatnitelné pouze prostřednictvím § 238a
odst. 1 a 2 o. s. ř., v němž však – jak výše uvedeno – usnesení (navíc neměnící
ani nepotvrzující) o odkladu provedení exekuce vyjmenován není (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 12/2004 pod č. 233).
Protože tedy dovolání do odstavce IV. výroku napadeného usnesení přípustné
není, a to ani subjektivně, jelikož jím nebyla povinné způsobena procesní újma
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28),
Nejvyšší soud je v této části, podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu