20 Cdo 900/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci
oprávněné F. C., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému V. K.,
zastoupenému advokátem, pro 107.915,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 3750/2004, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18.10.2005, č.j. 20 Co 15/2005-32, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
16.8.2004, č.j. 96 Nc 3750/2004-4, kterým Městský soud v Brně nařídil podle
směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne
12.7.1999, č.j. 3 Sm 167/99-16, k uspokojení pohledávky 107.915,-Kč s 6% úroky
z prodlení od 16.12.1998 do zaplacení, směnečné odměny 359,70,-Kč, nákladů
předcházejícího řízení a exekučních nákladů na majetek povinného exekuci,
jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. D. T. Odvolací soud po
doplnění dokazování dospěl „nepochybně“ k závěru, že navzdory tomu, že povinný
není v exekučním titulu ani v usnesení o nařízení exekuce identifikován (vyjma
správného jména a příjmení, ale sporné adresy pro doručení) žádným dalším
údajem, „osoba, s níž probíhalo řízení nalézací, je zcela totožná s osobou,
proti které je vedeno nyní exekuční řízení“; vady v označení žalovaného (nyní
povinného) nemohou být na újmu vykonatelnosti exekučního titulu.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež pokládá za
přípustné dle ustanovení § 237odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a
jež odůvodnil tím, že „řízení bylo postiženo vadou, která spočívá na nesprávném
právním posouzení věci“ (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Exekuční titul je dle
jeho přesvědčení materiálně nevykonatelný, neboť označení povinného „pomocí
adresy, na které své bydliště či místo podnikání nemá a ani nikdy neměl“, je
neurčité. Odvolacímu soudu vytkl, že „nebyl oprávněn doplňovat následně ze
spisu nalézacího soudu jeho identifikaci, neboť tím byla fakticky nahrazována
činnost nalézacího soudu“. Otázky zásadního právního významu pak dovolatel
spatřuje v tom, 1) „zda je exekuční soud oprávněn učinit závěr o pasivní
legitimaci a identitě toho účastníka nalézacího řízení, který je vadně označen
ve všech podáních žalobce i nalézacího soudu samotného, když se otázkou pasivní
legitimace a identity účastníků řízení měl zabývat soud v nalézacím řízení,
který tak však neučinil“, a 2) „zda může exekuční soud nedostatek materiální
vykonatelnosti exekučního titulu, který se nepodařilo odstranit v rámci
nalézacího řízení, odstranit dokazováním v rámci řízení o odvolání proti
nařízení exekuce, a zda je takový postup exekučního soudu v souladu s principy
soudní ochrany a právní jistoty stran řízení i třetích osob“.
Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. l písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné bez dalšího,
nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §
237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolatel sice ohlásil dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., ale z odůvodnění jeho podání vyplývá, že ve skutečnosti především brojí
proti postupu odvolacího soudu (a následně učiněným skutkovým zjištěním).
Námitky existence vad řízení podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř., i kdyby tvrzenými vadami bylo řízení vskutku postiženo
(srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), jsou proto - pro závěr o zásadním právním
významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Otázky, které dovolatel nabídl k přezkumu, za zásadně právně významné považovat
nelze.
Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo
jiného exekučního titulu (§ 37 odst. 2, § 40 odst. 1, § 44 odst. 2 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“). Soud není v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
rozhodnutí (nebo jiného titulu), jehož výkon se navrhuje; jeho obsahem je vázán
a je povinen z něj vycházet. V řízení, jež nařízení exekuce předchází, se soud
zabývá mimo jiné i tím, zda exekuční titul je z hledisek zakotvených v
příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po stránce formální, tak
i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost – v jednotě obou aspektů –
lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k
nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je důvodem pro
zamítnutí návrhu.
Exekuční soud při prověřování splnění podmínek vykonatelnosti exekučního titulu
má povinnost využít zákonem zakotvených procesních institutů, neboť jen tak si
může zjednat jistotu, zda lze z rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon,
bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost, a zda
tedy vady rozhodnutí spočívající v (nedostatečném nebo chybném) označení
účastníků řízení, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999
pod č. 62).
Není zde tedy právní otázky (otevřené dovoláním), jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném
důsledku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. naopak předpokládá).
O rozpor s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. zde jít nemůže, neboť
napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/,
odst. 3 os.ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 218 písm. c/o.s.ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu