20 Cdo 934/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města R. proti povinnému J. D., zastoupenému advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 14/2000, o dovoláních povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2002, č.j. 13 Co 621/2002-27, a proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 6. 2002, č.j. E 14/2000-18, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 6. 2002, č.j. E 14/2000-18, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2002, č.j. 13 Co 621/2002-27, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 6. 2002, č.j. E 14/2000-18, kterým Okresní soud v Rokycanech nařídil podle rozhodnutí Okresního úřadu v R., referátu životního prostředí, z 1. 10. 1998, č.j. ŽP 2919-6/98, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR z 3. 2. 1999, č.j. 820/873/98-b, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 20.000,- Kč (§ 351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/). Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly podle odvolacího soudu splněny, přičemž námitky povinného stran věcné správnosti exekučního titulu shledal bezvýznamnými.
Rozhodnutí soudů obou stupňů napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolatel tvrdí, že povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím (odstranit maringotku s přístavbou z označené parcely a uvést tento pozemku do původního stavu) splnil dříve, než bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí. Zásadní právní význam napadených rozhodnutí pak spatřuje v otázce, zda lze výkon rozhodnutí podle § 351 odst. 1 o.s.ř. nařídit, byla-li povinnost před podáním návrhu na nařízení výkonu splněna. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje, že materiálním předpokladem pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je zjištění, že povinnost, za jejíž porušení ukládá soud pokutu, povinný „před vydáním napadených usnesení o nařízení výkonu“ nesplnil. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Od 1. 1. 2003 vystupuje jako oprávněné město R. (srov. část sto osmnáctou, čl. CXVIII, bod 3. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů).
Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. (viz níže) vyplývá, že dovoláním nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k projednání „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 6. 2002, č.j. E 14/2000-18, je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45, usnesení Nejvyššího soud ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 9/2003 pod č. 151).
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2002, č.j. 13 Co 621/2002-27, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 328 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech nařídil výkon uložením pokuty ve výši 20.000,- Kč/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázka, kterou dovolatel v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nabídl k přezkumu (jaký význam má v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, námitka, že povinnost vynucovaná způsobem upraveným v § 351 odst. 1 o.s.ř. byla dobrovolně splněna), shora uvedené znaky nesplňuje.
Soudní praxe (srov. např. stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21) je jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, popř. zda ve smyslu § 351 odst. 1 o.s.ř. „jinou“ povinnost porušil. Okolnost, že povinnost byla po vydání exekučního titulu splněna, může být významná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. § 268 odst. 1 písm. g/, § 269 odst. 1 o.s.ř.).
Lze uzavřít, že odvolací soud k přezkumu předloženou otázku vyřešil v souladu se standardní judikaturou (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nemá); Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesním neúspěchem povinného (jehož dovolání bylo odmítnuto, resp. řízení zastaveno), jakož i tím, že oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu vynaložených nákladů, v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2, věta první, odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu