20 Cdo 940/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. T., a.s., proti povinnému J. K., prodejem movitých věcí, pro 31.555,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky Valašské Meziříčí pod sp. zn. 2 E 3638/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.8.2000, č.j. 10 Co 816/2000–59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Povinný podáním, adresovaným Nejvyššímu soudu (jež označil jako „napadení usnesení okresního a krajského soudu“), vyjádřil s tímto výsledkem exekučního řízení nesouhlas, oponuje především výši peněžité částky, jež mu v předcházejícím správním řízení byla uložena zaplatit.
Soud prvního stupně ustanovil povinnému zástupcem advokáta, jehož dalším usnesením vyzval – mimo jiné – aby doplnil podání povinného uvedením dovolacích důvodů, jakož i důvodů, pro které dovolání pokládá za přípustné.
Zástupce povinného na tuto výzvu neodpověděl.
Za této situace Nejvyšší soud s podáním povinného naložil jako s dovoláním (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 – dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v ustanoveních § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238a o.s.ř. v dané věci nejde; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím (ale potvrzujícím), a ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o.s.ř., jež dopadá na případy potvrzujících rozhodnutí, neboť odvolací soud výrokem usnesení přípustnost dovolání nevyslovil, a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal.
Protože vady řízení podle § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Dovolání, které není přípustné, nemůže Nejvyšší soud než podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu