20 Cdo 956/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné G. spol.s r.o., proti povinnému Z. B., za účasti jeho manželky J. B., zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 E 109/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2000, č. j. 29 Co 390/2000-28, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2000, č. j. 29 Co 390/2000-28, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud odmítl jako opožděné odvolání povinného proti usnesení ze 7. března 2000, č. j. 1 E 109/2000-20 (doplněnému usnesením ze 4. května téhož roku, č. j. 1 E 109/2000-24), jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného a jeho manželky k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 85.300,- Kč s příslušenstvím, částky 9.216,- Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení, částky 7.806,- Kč jako náhrady nákladů předcházejících výkonů rozhodnutí (prodejem movitých věcí a nemovitostí povinného) a nákladů předmětné exekuce v částce 4.329,- Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, jímž namítá, že se v době doručování usnesení soudu prvního stupně v místě doručení nezdržoval, jelikož byl na dovolené mimo území republiky. V okolnosti, že odvolací soud nezkoumal, proč si rozhodnutí soudu prvního stupně v úložní lhůtě nevyzvedl, dovolatel spatřuje vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. srpna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) je důvodné.
Z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu - vyjádřil-li povinný nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení - posouzení, zda řízení není postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle obsahu spisu bylo usnesení soudu prvního stupně - jako písemnost určená do vlastních rukou - povinnému (po výzvě ze 16. března 2000) uloženo na poště 17. března téhož roku s účinky doručení (podle názoru odvolacího soudu) v pondělí 20. března 2000; povinný zásilku osobně převzal až v pátek 31. března 2000 (srov. doručenku u č. l. 21) a odvolání podal u okresního soudu (také osobně) 13. dubna téhož roku.
K prokázání důvodů dovolání (srov. § 243a odst. 2 větu první o. s. ř.) povinný navrhl svědecký výslech L. B. a listinu ze 16. července 2001 označenou jako „Potvrdenie“ a téhož dne podepsanou před notářem. Z této listiny Nejvyšší soud při jednání (§ 243a odst. 1 věta druhá o.s.ř.) zjistil, že jí L. B. „potvrzuje, že ve dnech 14. března 2000 až 30. března 2000 byl Z. B. u něj na návštěvě v M.“ Z protokolu (Okresního soudu v Malackách ze 16. ledna 2003) o výpovědi svědka L. B. pak Nejvyšší soud zjistil, že svědek onu listinu ze 16. července 2001 sepsal na žádost povinného. Povinný (jenž je synovcem svědkovy nyní již zemřelé manželky) studoval v B., takže svědkovu rodinu často navštěvoval a udržuje s ní „nadstandardní přátelské až rodinné vztahy.“ Až dosud mu pravidelně jezdívá pomáhat s pracemi kolem domu, na zahradě a v bytě, od ledna roku 2000 (kdy se svědek podrobil onkologické operaci, podle čehož si tuto dobu pamatuje) jde každoročně o více několikadenních pobytů.
Výrok dovoláním napadeného usnesení vyjadřuje závěr (viz výše), že odvolání bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené v § 204 odst. 1 o.s.ř. Protože běh této lhůty počíná od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, zahrnuje usnesení odvolacího soudu logicky i zjištění, že účastníku bylo doručeno řádně; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které bylo doručováno. Posouzení, zda v konkrétním případě byla uvedená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů upravujících doručování) a z výsledku šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této úpravy významné.
Nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení (nejde-li o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je v dovolacím řízení uplatnitelný v rámci dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v § 237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle § 242 odst. 3 o.s.ř. k takové vadě přihlíží dovolací soud i z úřední povinnosti.
Podle ustanovení § 47 odst. 1 o.s.ř. je třeba do vlastních rukou doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu; zásadou je osobní převzetí zásilky adresátem, jemuž naroveň je postaveno doručení podle § 47 odst. 2 o.s.ř. za podmínek zde stanovených.
Podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence osvědčující doručení zásilky určené do vlastních rukou adresátovi, stanovila (do 30.6.2000) v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o.s.ř. vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád).
Podle § 37 odst. 8, věty druhé, poštovního řádu vydá pošta zapsané zásilky příjemci jen tehdy, stvrdí-li jejich převzetí na dodacím dokladu a u zásilek s doručenkou i na doručence. Podle § 42 odst. l tak příjemce učiní podpisem a datem, a totéž platí i podle přílohy č. 5 poštovního řádu, jež stanoví odlišné podmínky pro podávání úředních písemností s doručenkou, které podle zvláštního předpisu odesílají soudy a další orgány; i zde je stanoveno - pro doručování úředních písemností s modrým pruhem (viz body 17 až 20) - že je pošta vydá jen adresátu zásilky.
Doručenka je (resp. v rozhodném období byla) listinou, jež má povahu listiny veřejné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné pod č. 127/1998 v časopise Soudní judikatura), která se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o.s.ř.). Uvedený důsledek lze spojovat jen s doručenkou obsahující všechny náležitosti vyžadované poštovním řádem, tj. - v daném případě - datum převzetí a podpis adresáta; tyto podmínky byly v souzené věci splněny.
V takovém případě učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení § 47 odst. 2, § 204 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž je třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Odvolací soud měl k dispozici spis, z jehož obsahu vyplývalo, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo povinnému zasláno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu jeho bydliště. Návěští doručenky potvrzuje, že adresát (povinný), ač se v místě bydliště zdržoval, nebyl při prvním pokusu o doručení dne 16.3.2000 zastižen, proto mu byla zanechána v odevzdacím místě příslušná výzva (o dalším pokusu o doručení); doručenka pak obsahuje potvrzení o převzetí dne 31.3.2000 a v předtištěné rubrice pro „podpis“ (toho, kdo zásilku převzal) se vskutku podpis povinného nachází.
Povaha doručenky jakožto veřejné listiny a charakter údajů jí potvrzovaných mají za následek, že je na účastníku tvrdícím opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že totiž stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Zmíněné možnosti vyvrátit předpoklady, na nichž tento závěr spočívá, jsou omezeny zvláštními znaky přezkumu dovolacího.
Šetření o okolnostech doručení rozhodnutí soudu prvního stupně prováděné ze spisu resp. z doručenky není dokazováním (doručenkou se neprovádí důkaz, nenařizuje se jednání atd.), s dokazováním však má společné to, že na jeho základě soud dospívá k určitým zjištěním, jež mají povahu zjištění skutkových. Proto je přiléhavé, aby jejich přezkum nepřekračoval rámec (a není ani jiný samostatný důvod opaku), který je skutkovému přezkumu v dovolacím řízení vlastní.
Neúplnost nebo nesprávnost tohoto šetření lze tedy namítat se zřetelem k těm zásadám skutkového přezkumu (zde užitých analogicky), jež ve vztahu ke skutkovým zjištěním obecně vyplývají z § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Neúplnost skutkových šetření je obdobně § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. relevantní tehdy, jestliže při vytváření příslušného skutkového základu soud nepostupoval přiměřeně hlediskům zakotveným v ustanovení § 120 o.s.ř., jmenovitě pominul-li některé skutkové námitky účastníka řízení nebo neprovedl-li konkrétní šetření, ač jeho potřeba vyšla najevo.
Námitka nesprávnosti skutkového šetření se pak analogicky dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, jsou v dovolacím řízení významné zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedeného šetření nevyplynuly, anebo že naopak pominul skutečnosti, které v řízení vyšly najevo.
Obecně platí, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech uplatněných teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ ani podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. na takové námitce úspěšně být založen nemůže. Tomu odpovídá zásada, že se v dovolacím řízení dokazování neprovádí, resp. že se provádí jen k prokázání důvodu dovolání (§ 243a odst. 2 o.s.ř.).
Tato zásada se však neuplatní bezezbytku v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání pro opožděnost; nelze totiž vyloučit, že odvolací soud takové usnesení vydá, aniž by dotčený účastník musel být předem konfrontován s těmi šetřeními, jež jsou pro závěr o opožděnosti odvolání rozhodná.
Odvolací soud – aniž měl k dispozici teprve dovoláním navržené důkazy – při hodnocení včasnosti odvolání vycházel při respektování povahy (správně předtištěné i vyplněné) doručenky jako veřejné listiny z předpokladu, že se povinný v době rozhodné pro doručení ve svém bydlišti zdržoval. Soud dovolací však po provedení a zhodnocení obou navržených důkazů dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Jelikož závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou nemůže - v intencích § 47 odst. 2, věty první, o. s. ř. - obstát, není-li splněna podmínka, že adresát písemnosti (který nebyl zastižen) se v místě doručení zdržuje, lze mít výsledky šetření o okolnostech doručení, na nichž odvolací soud založil závěr o opožděnosti dovolání, za nesprávné, a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. za uplatněný právem. Dnem doručení usnesení soudu prvního stupně byl tedy ve světle podaného výkladu až 31. březen 2000, kdy povinný zásilku osobně převzal na poště, a odvolání podané u soudu osobně 13. dubna 2000 (srov. č. l. 23) je tudíž včasné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.). Za součást nákladů tohoto řízení přitom nebude možno považovat soudní poplatek z dovolání (zaplacený kolkovou známkou na č. l. 42), který bude muset být podle § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2000, povinnému vrácen, jelikož podle poznámky č. 2 k položce 18 Sazebníku soudních poplatků se poplatek za dovolání ve věci výkonu rozhodnutí nevybírá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu