20 Cdo 961/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce R. ř. K. s č. h., proti
žalované M. č. P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 7 C 45/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. prosince 1999, č.j. 35 Co 566/99-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 1999, č.j. 35 Co 566/99-185,
potvrdil rozsudek ze dne 4. června 1999, č.j. 25 C 122/99-165, kterým Obvodní
soud pro Prahu 8 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem
specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení; návrh žalobce na
připuštění dovolání odvolací soud zamítl.
Odvolací soud - jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v kasačním
rozsudku ze dne 23. února 1999, č.j. 2 Cdon 669/97-151 - uzavřel, že žalobce
není legitimován k uplatnění vlastnického práva ke sporným nemovitostem, neboť
jde o majetek, který není uveden ve výčtu obsaženém v příloze zákona č.
298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů ř. ř. a k. a a. o., ve
znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen „zákona č. 298/1990 Sb.\"). Zamítnutí
návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce, „zda fyzické osoby jako osoby
oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb. se mohou domáhat svého vlastnického
práva podle obč. zákoníku a rytířské řády a kongregace oprávněné podle zák. č.
298/1990 Sb. se tohoto práva domáhat nemohou,\" odvolací soud odůvodnil
poukazem na okolnost, že daná problematika je řešena četnou judikaturou
Nejvyššího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupen advokátem) včasným
dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o.s.ř.\"), a které zdůvodňuje nesprávným právním posouzením věci (dovolacím
důvodem uvedeným v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje závěr,
podle něhož se řeholní řády a kongregace - se zřetelem na úpravu provedenou
zákonem č. 298/1990 Sb. - nemohou domáhat ochrany vlastnického práva k
nemovitému majetku neplatně převedenému na stát, neuvedenému v přílohách
zákona. Soudy přijatý výklad, založený na důsledcích speciality zákona č.
298/1990 Sb., má za protiústavní a prosazuje názor, že zmíněný předpis (jenž
nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd daných subjektů)
aplikaci obecné úpravy týkající se ochrany vlastnického práva nevylučuje.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad řízení vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o.s.ř.,
jejichž existence zakládá (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém) přípustnost
dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu a k nimž dovolací soud,
bylo-li dovolání podáno včas a k tomu oprávněným subjektem, přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) - a ty v daném případě
nebyly v dovolání tvrzeny a nevyplývají ani z obsahu spisu - je třeba, je-li
dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z
pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(jako v projednávané věci), připouští občanský soudní řád dovolání pouze ve
třech následně uvedených případech. V prvním z nich je dovolání přípustné
tehdy, byl-li za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak, než ve svém
dřívějším rozsudku zrušeném odvolacím soudem. Ve druhém případě je dovolání
přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil na návrh nebo bez návrhu podle §
239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve
třetím případě pak je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
přípustné tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších předpokladů
uvedených v tomto ustanovení nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2
o.s.ř.).
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a §
239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde. Odvolací soud, aniž přípustnost dovolání
výrokem svého rozsudku vyslovil, potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu
prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku; ten
však zrušil nikoliv odvolací nýbrž Nejvyšší soud.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy - vedle důvodu podle §
241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jímž také dovolatel své dovolání zdůvodnil.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav věci, k němuž dochází tehdy, jestliže soud aplikoval
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto
postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem a
jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) lze závěr, že
potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. zásadní
právní význam, spojovat pouze s otázkou, kterou žalobce učinil předmětem
včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, a jejíž řešení odvolacím
soudem současně zpochybnil v dovolání, totiž zda je věcně legitimován k ochraně
tvrzeného vlastnického práva ke sporným nemovitostem, které sice byly odňaty
při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale
v příloze zákona č. 298/1990 Sb. uvedeny nejsou.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v
projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující.
Současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na
případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu
zásadního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve o
stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních) nebo ve stanovisku Nejvyššího
soudu České republiky (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a
soudcích, ve znění pozdějších předpisů), popřípadě v rozhodnutích soudů prvního
stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury
publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena,
nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při
svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za
otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v
napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 13/1997 pod číslem 101).
Otázka formulovaná výše byla již mnohokrát Nejvyšším soudem řešena, a to např.
v rozsudku z 30. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, rozsudku z 29. května
1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 10/1997
pod číslem 78), rozsudku z 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, rozsudku
z 30. června 1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, a rozsudku z 30. listopadu 1999, sp.
zn. 20 Cdo 1601/98 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud
usnesením ze dne 25. dubna 2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000, odmítl); i ve výše
zmiňovaném rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, na který
dovolací soud v plném rozsahu odkazuje a z něhož - při vázanosti vysloveným
právním názorem ve smyslu § 243d odst. 1, věty druhé, o.s.ř. - vyšel i odvolací
soud, Nejvyšší soud uzavřel, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb.
oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k
uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním
řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Názor, který
Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru Ústavního soudu vyjádřenému v
usnesení ze dne 5. prosince 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněnému ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 6, ročníku 1996 - II. díl, pod
pořadovým číslem 33.
Jelikož otázku, kterou dovolatel předložil dovolacímu přezkumu, vyřešil
odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, nelze napadený rozsudek z
pohledu tohoto právního posouzení hodnotit jako zásadně významný; Nejvyšší soud
proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalované, jíž by
příslušela jejich náhrada, ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady
nevznikly a žalobce (dovolatel), který zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na
náhradu svých nákladů nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová