20 Cdo 964/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve
věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalované P., s.r.o., o
vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou pod sp. zn. 9 C 303/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2006, č. j. 29 Co
128/2006-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 13. 1. 2006,
č. j. 9 C 303/2004-56, kterým okresní soud zamítl žalobu na vyloučení budovy na
stavení parcele č. 2753, stavební parcely č. 2753, parcely č. 1494/12,
zapsaných na LV pro obec a katastrální území J. n. N. u Katastrálního úřadu pro
L. k., Katastrální pracoviště J. n. N., a dále pohledávek na účtech u K. b.
a.s. u Č. s. a.s. z exekučního řízení u téhož okresního soudu pod sp. zn. Nc
4753/2003, vedeného proti povinnému Ing. J. S., manželu žalobkyně. Soudy obou
stupňů dospěly k závěru, že není důvodem k vyloučení majetku, patřícího do
společného jmění manželů, okolnost, že je vymáhána pohledávka za povinným,
která vznikla tak, že se povinný zavázal bez souhlasu manžela k plnění, které
přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje § 237 odst. 1 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) –žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam
shledává v posouzení otázky, co je mírou, která přesahuje míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, a zda je absolutní ochrana věřitele v souladu se
zásadou spravedlnosti, a to i na úkor druhého manžela, který o převzetí závazku
nevěděl. Tvrdí, že soudy obou stupňů se nevypořádaly jednoznačně s otázkou, zda
závazek jejího manžela k zaplacení částky 1 112 653,90 Kč je součástí
společného jmění manželů a zda nepřesahoval podstatně míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů.
Zásadní význam přisuzuje dále posouzení právní otázky, zda není v rozporu s
ust. § 148 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a § 21 odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. a
dobrými mravy vést exekuci na jediný majetek žalobkyně za situace, kdy existuje
podezření, že žalovaná, resp. její likvidátor má v úmyslu naložit s případným
výtěžkem z exekuce nezákonným způsobem; to dovozuje ze způsobu likvidace
společnosti P., K. H., SRN, jehož jediným společníkem je právě žalovaná.
Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu
druhého stupně k dalšímu řízení. Zároveň požádala Nejvyšší soud, s odkazem na
své majetkové poměry, o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání
je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam, ale hodnocením námitek obsažených v
dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním
otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro
posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací
činnost soudů obecně, totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu
pro závěr, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní
názory nestandardní, popřípadě vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Podle § 42 odst. 1, věty první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech
a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon 120/2001 Sb.“), exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů
lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání
manželství, jen jednomu z manželů.
Z uvedeného ustanovení, jehož znění je shodné s ustanovením § 262a, odst. 1.
větou první, o. s. ř. , jež citují ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů,
vyplývá, že exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit
také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen
jednomu z manželů. Jestliže takový závazek vznikl, může se druhý z manželů
domáhat vyloučení věcí patřících do společného jmění jen z důvodů uvedených v §
267 odst. 2 o. s. ř., které jsou stanoveny taxativně. Žalobkyně se proto nemůže
úspěšně domáhat vyloučení výše uvedených nemovitostí z exekuce, i když se její
manžel zavázal bez jejího souhlasu a i když rozsah závazku přesahuje míru
přiměřenou jejich majetkovým poměrům.
Pokud jde o pohledávky z účtů, jejichž majitelem je manžel žalobkyně,
ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. se neuplatní, neboť předmětem
takové exekuce je nárok manžela žalobkyně z pohledávky na účtu, jehož je
majitelem, a tento nárok do společného jmění manželů nepatří.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nemovitosti, tj. budovu č. p. 2892 na
stavební parcele č. 2753, stavební parcelu č. 2753, parcelu č. 1494/12, zapsané
na listu vlastnictví pro obec a katastrální území J. n. N. u Katastrálního
úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště J. n. N., a dále pohledávky na účtech u
K. b., a.s. a u Č. s. a. s., nelze z exekuce vyloučit (byť u pohledávek z účtu
u peněžního ústavu z jiného důvodu), je jeho závěr správný.
Namítá-li žalobkyně dále nevhodnost zvoleného způsobu exekuce a jeho
nemravnost, jsou tyto námitky v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí
irelevantní.
Protože podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst.
5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalované, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, podle obsahu
spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu § 146 odst. 3, § 224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto
řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová,
v. r.
předsedkyně senátu