20 Cdo 965/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky
a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. H.,
zastoupeného advokátem, proti povinnému městu V., provedením prací a výkonů,
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 300/2000, o dovolání
oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2002, č. j.
12 Co 105/2002-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením odvolací soud změnil usnesení, jímž soud
prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty (§ 351 o.s.ř.), a to
tak, že návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že podkladový rozsudek není
vykonatelný – zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že výrok vykonávaného
rozsudku, jímž byl povinný zavázán „umožnit žalobcům příjezd“ na jejich (v
titulu specifikovaný) pozemek neobsahuje vymezení rozsahu a obsahu povinností
ve smyslu ustanovení § 261a o.s.ř., takže povinný nemohl vědět, „jakým způsobem
by se vlastně měl chovat, aby soudem uloženou povinnost naplnil a právo
oprávněného vykonávaným rozhodnutím přiznané uspokojil.“
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje právě v závěru odvolacího soudu o
neurčitosti výroku a z ní dovozené nevykonatelnosti podkladového rozsudku.
Podle jeho názoru směřuje titulem stanovená povinnost „právě k odstranění
překážek bránících oprávněnému k přístupu na jeho pozemek, tedy k zamezení
užívání jeho pozemku třetími osobami.“ Chování povinného při správě jeho
majetku podle dovolatele neodpovídá zejména zákonu o pozemních komunikacích a
jeho prováděcí vyhlášce, kde jsou stanoveny konkrétní povinnosti povinného.
Stanovit tyto povinnosti do rozsudku nalézacího soudu nebylo lze právě pro
možnosti různých variant těchto povinností. Obsah povinnosti uložené titulem
lze podle dovolatele „velmi jednoduše dovodit“ a jestliže odvolací soud dospěl
k závěru opačnému, pak „vychází z velmi úzkého pohledu na celý problém.“
Povinný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2
ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr odvolacího soudu, že rozsudek, jehož výkon byl navržen, je pro
nedostatek materiální vykonatelnosti, spočívající v nedostatečném vymezení
rozsahu a obsahu ukládané povinnosti, nevykonatelný.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto
případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dle § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá
vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle § 257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby
uvedenými v tomto zákoně.
Podle § 258 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou
povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze
jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením
prací a výkonů.
Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy
obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a
obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení
lhůty ke splnění povinnosti – tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí
je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl
výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném
případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu
vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu
soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému
povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá
možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě
apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že
soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální)
vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti
uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v
případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně
nebo (a o takový případ jde v souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit
postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o.s.ř. Není-li možné z exekučního titulu
náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani
výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce,
nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je
materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů
uvedených v § 258 odst. 2 o.s.ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí
povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k
předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku,
případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu
výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem
uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-
li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému
ze způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 o.s.ř., nelze vyhovět požadavku
zakotvenému v ustanovení § 257 o.s.ř. a takový titul není proto možno z
materiálního hlediska vykonat.
Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare, facere,
omittere, pati). Způsobem uvedeným v ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř., jejž měl
oprávněný na mysli, navrhl-li výkon rozhodnutí uložením pokuty, se vykonávají
tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco
strpět či něčeho se zdržet. Protože k výkonu navržený titul povinnost něco
strpět či něčeho se zdržet zjevně neuložil, nelze než uzavřít, že povinný byl
zavázán k povinnosti jednat (z toho také vychází oprávněný, odůvodňuje-li návrh
na nařízení výkonu rozhodnutí tím, že – ač je zde pravomocný rozsudek – stále
„nemá možnost příjezdu na svůj pozemek,“ jelikož příjezdová komunikace, byť
„nikdy nebyla zrušena,“ stále „není udržovaná“). Pak ovšem – protože tato
povinnost byla ve výroku formulována slovy „je povinen umožnit příjezd“ – tedy
pojmy, jež svou obecností, a to ani pomocí dostupných výkladových metod,
nedovolují dovodit její obsah a rozsah (povahu), a tedy ani určit způsob, jímž
by exekuce měla být provedena, nelze dospět k závěru jinému, než jaký dovodil
odvolací soud. Závěr o neurčitosti výroku vykonávaného titulu, pokud jde o
rozsah a obsah ukládané povinnosti, odpovídá i nekonzistentnosti přednesů
samotného oprávněného. Ten totiž v dovolání vysvětluje, že povinnost uložená
titulem „spočívá právě v odstranění překážek bránících oprávněnému v přístupu
na jeho pozemek, tedy v zamezení užívání pozemku třetími osobami“, zatímco v
podáních z 18. 4. a 11. 8. 2000 (č.l. 19, 35) –
popisuje stav komunikace (nezpevněný povrch vozovky, existence příkopu atd.) –
dovozuje (z hlediska ustanovení § 257 a § 258 odst. 2 o.s.ř. blíže
nespecifikovanou) povinnost „zabezpečovat sjízdnost komunikace“, jež podle něj
povinnému vyplývá ze zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V
posledním odstavci bodu I. podání z 18. 4. 2000 pak uvádí výslovně, že
nesplnění povinnosti uložené rozsudkem spatřuje v tom, že povinný „neumožnil
příjezd…proto, že komunikaci vůbec neudržuje.“
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem
dovolatele, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených
ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího řízení (podle
obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu