20 Cdo 989/2023-493 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně ROKLE s. r. o., se sídlem v Bechyni, Libušina 188, identifikační číslo osoby 26259214, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova 252/5, proti žalované WATERA Czech spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Strojírenská 259/16, identifikační číslo osoby 28450744, zastoupené Mgr. Vojtěchem Makovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o 635 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 237/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 21 Co 287/2022-462, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 13 503,60 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Makovce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1) Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 11 C 237/2015-425, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované coby poddlužníkovi povinné společnosti Voda Invest Praha s. r. o. v likvidaci (se sídlem v Praze 5, Ostrovského 1823/32, identifikační číslo osoby 49613197 - dále jen „povinná společnost“) zaplacení částky 635 800 Kč. 2) Soud prvního stupně předně poukázal na probíhající exekuci vedenou podle vykonatelného (tzv. kontumačního) rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „odvolací soud“) ze dne 19.
9. 2012, č. j. 42 Cm 82/2011-51 (dále „exekuční titul“), u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 137 EX 660/13, ve prospěch oprávněné - zde žalobkyně - vůči povinné společnosti pro vymožení částek ve výši 403 400 Kč (z titulu náhrady škody) a ve výši 232 400 Kč (z titulu smluvní pokuty), vzešlých z porušení smlouvy o dílo č. 332-07 ze dne 18. 1. 2008 (dále „smlouva o dílo“). 3) Vylíčil dále provedené dokazování, k právnímu hodnocení věci citoval § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), načež dospěl k závěru, že žalovaná jako hlavní smluvní partner (subdodavatel) formálně existující povinné společnosti odpovídala za řádné provedení díla, a tudíž rovněž odpovídá povinné společnosti za škodu, jejíž náhrada jí byla uložena exekučním titulem. 4) Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 21 Co 287/2022-462, k odvolání žalované změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Konstatoval, že poddlužnická žaloba byla konstruována výhradně na tvrzení, že porušení povinnosti ze smlouvy o dílo a s tím spojené nároky na náhradu škody a zaplacení smluvní pokuty přiznané oprávněné (žalobkyni) exekučním titulem vůči povinné společnosti náleží rovněž této povinné společnosti, ale tentokrát vůči žalované, která situaci měla způsobit jako subdodavatel povinné společnosti, aniž by bylo tvrzeno či odůvodňováno, kterou konkrétní povinnost měla žalovaná vůči povinné společnosti porušit, natož ke kterému datu měla škoda vlastně vzniknout.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, přitom odvolací soud dovodil, že neuhradila-li povinná společnost svůj (byť vymahatelný) dluh vůči žalobkyni, nemohla jí dosud škoda vzniknout, a žalovaná proto není jejím dlužníkem. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani exekuční příkaz soudního exekutora ze dne 13. 11. 2013, č. j. 137 EX 660/13-23, na přikázání pohledávky, v němž je údajná pohledávka popsána tak, že vyplývá „z právního titulu: náhrady škody způsobené vadami díla v rozsahu subdodavatelské činnosti poddlužníka při realizaci předmětu smlouvy o dílo č. 332-07 na dodávku a montáž zařízení úpravy vody uzavřené dne 18.
1.
2008 mezi oprávněným jako objednatelem a povinným jako zhotovitelem“, bez ohledu na skutečnost, že exekuční titul nepřiznává pouze nárok na náhradu škody, ale rovněž nárok na zaplacení smluvní pokuty. 5) Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že „soud prvního stupně i soud odvolací se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu)“, a že „jsou zde otázky hmotného práva, které dosud vyřešeny nebyly“. Zdůraznila, že pohledávku, která je předmětem poddlužnické žaloby, definoval soudní exekutor, tedy potažmo stát, který jí však nyní paradoxně odmítá vyhovět.
Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 853/2003, podle kterého škoda vzniká již samotným poškozením (zmenšením) majetku. Namítla rovněž, že žalovaná jen těží ze své protiprávní činnosti tím, že převzala vše hodnotné z povinné společnosti, ale nesplnila její závazky, přičemž žalobkyně ze své pozice ani jiné nástroje – než poddlužnickou žalobu – uplatnit nemůže. Rozhodnutí odvolacího soudu dále považuje za nepřezkoumatelné. 6) Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání mj. označila dovolatelkou formulované argumenty za důkaz neporozumění principům poddlužnické žaloby, jelikož žalovaná nebyla v postavení zhotovitele a nebyla proto povinna provést dílo řádně a včas.
7) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz § 90 ve spojení s § 315 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018).
Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání jednoznačně vyjádřil ve své recentní rozhodovací praxi rovněž Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 9) Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je nepochybné, že odvolací soud založil výrok o zamítnutí poddlužnické žaloby na tom, že pohledávka povinné společnosti vůči žalované neexistuje (resp. že nebyla prokázána).
Dovolatelka svou argumentací k uvedenému závěru nepředkládá žádnou právní otázku, a proto ani nevymezuje ve vztahu k (nevyslovené) otázce předpoklad přípustnosti dovolání. Již hlediskem daného zjištění nemůže dovolání naplnit zákonem požadované náležitosti. 10) Nejvyšší soud k tomu dodává, že zamítnutí poddlužnické žaloby ohledně nároku definovaného exekučním příkazem soudního exekutora představuje zcela legitimní a očekávatelný výsledek řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2549/2019), a to tím spíše, není-li pohledávka za poddlužníkem namítána či ani jinak tvrzena ze strany samotného povinného (což platí i v této věci).
Rovněž odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 853/2003, pojednávající – ve smyslu zcela obecném – o teoretické povaze náhrady škody či újmy vzniklé v majetkové sféře poškozeného, nemůže mít z pohledu řádného vymezení přípustnosti dovolání význam, pakliže dovolatelkou označované osobě podle zjištění odvolacího soudu žádná majetková škoda nevznikla. 11) Rovněž tvrzení dovolatelky, že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, neboť k jí prosazované – a jak vysvětleno výše – nesprávné argumentaci odvolací soud nepřihlédl, není namístě, jelikož dovolatelka tímto způsobem označuje vadu řízení, k níž dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Přesto je vhodné podotknout, že odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažuje za možné poddlužnické žalobě vyhovět s ohledem na neprůkaznost žalované pohledávky, resp. vzniku škody, a dále s ohledem na její nedostatečné vymezení v exekučním příkazu. 12) Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13) Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). 14) Se zřetelem k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23.
srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) Nejvyšší soud o návrhu dovolatelky na odklad „vykonatelnosti“ napadeného usnesení (ať již v kladném či záporném smyslu) nerozhodoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn.
20 Cdo 2481/2017), k čemuž je zapotřebí podotknout, že povaha napadeného usnesení exekučního soudu neumožňuje odložit vykonatelnost, ale (pouze) právní moc napadeného rozhodnutí (viz § 243 písm. b/ o. s. ř.); ani z tohoto hlediska však návrh žalobkyně žádné konkrétní důvody, kterými je odklad právní moci podle § 243 písm. b) o. s. ř. v obecné rovině podmíněn, neuvedla. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.