20 Cdo 994/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného města J., zastoupeného advokátem, proti
povinnému V. J., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 E 628/2001, o dovolání oprávněného
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.12.2001, č.j. 30 Co
429/2001-28, takto:
I. Dovolání proti výroku ve věci samé se zamítá.
II. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, a návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinným zamítl. Po doplnění dokazování, z
něhož vyplynulo, že již v průběhu nalézacího řízení povinný uzavřel manželství,
dospěl k závěru, že vykonávané rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost toliko
jemu, není - s ohledem na nedílnost práva společného nájmu bytu manžely -
materiálně vykonatelné. Nerozhodnou je pak i okolnost, že výpověď z nájmu byla
povinnému dána v době, kdy byl výlučným nájemcem; k okamžiku jejího doručení
sice soud zkoumá, zda je dán výpovědní důvod, nevylučuje se však, aby poté
vzniklo právo společného nájmu bytu uzavřením manželství.
Oprávněný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle dovolatele je pro toto posouzení rozhodné,
že výpověď z nájmu bytu byla povinnému dána v době, kdy ženat nebyl, pročež ani
stav v době, kdy rozhodoval odvolací soud v nalézacím řízení, nemá „na obsah
povinnosti povinného“ vliv. Povinný „účelově“ pominul povinnost podle § 14
odst. 1 vyhl. č. 176/1993 Sb. oznámit pronajímateli (do 30 dnů), a potažmo
soudu, že uzavřel sňatek, a porušení této „procesní povinnosti“ mělo být,
domnívá se dovolatel, zohledněno i při rozhodování o nákladech řízení.
Dovolání, jež směřuje proti měnícímu usnesení odvolacího soudu, kterým byl
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu zamítnut, je přípustné (§
236 odst. 1, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
není však důvodné.
Jelikož s výjimkou vad uvedených v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., k
nimž se přihlíží z úřední povinnosti (jež nebyly namítány a z obsahu spisu se
nepodávají), je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho,
jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 2, věta první, o.s.ř.), je
předmětem dovolacího přezkumu otázka, zda je správný právní názor odvolacího
soudu, že rozhodnutí, ukládající povinnost vyklidit byt jen jednomu z manželů
(nositelů práva společného nájmu bytu), není (materiálně) vykonatelné.
Proti tomuto názoru dovolatel brojí námitkami, jež jsou podřaditelné
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., kterým lze odvolacímu
soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu -
sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze právní
normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Společný nájem bytu manželů vzniká podle § 704 odst. 1 obč. zák. uzavřením
manželství, stal-li se některý z manželů předtím jeho nájemcem. Ke vzniku
společného nájmu dochází ex lege, a důsledky tohoto kogentního ustanovení
nelze vyloučit (srov. § 2 odst. 3 obč. zák.). Nastávají samozřejmě jen potud,
pokud předchozí právo nájmu jednoho z manželů ještě trvá; proto jsou úvahy
dovolatele o „manipulovatelnosti“ povinností byt vyklidit nepřípadné, neboť v
době uzavření manželství povinného jeho právo nájmu ještě neskončilo (viz § 711
odst. 2, věta první a druhá, obč. zák.).
Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu
bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí manželům společně
a nedílně. V hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje tím, že výpověď
musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena; existence
výpovědního důvodu obsaženého ve výpovědi je třeba posuzovat k okamžiku
doručení výpovědi druhému z nich (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55/1997 v časopise Soudní
judikatura).
Výpověď z nájmu daná nájemci předtím, než uzavřel manželství (než vzniklo
společné právo nájmu), má sice účinky - bez dalšího - i vůči pozdějšímu
manželu, společnému nájemci, i pak ale platí, že v řízení o přivolení k ní mají
manželé - společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. - postavení
nerozlučných společníků. Žalobu podanou jen proti jednomu z nich pro nedostatek
pasivní věcné legitimace soud zamítne (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56/1997 v časopisu Soudní
judikatura).
Z pohledu těchto závěrů je tedy vykonávané rozhodnutí objektivně (bez ohledu na
to, že rozhodné skutečnosti odvolacímu soudu nebyly známy) nesprávné. Otázka
správnosti titulu však není v řízení o výkon rozhodnutí otázkou
relevantní; řízení o výkon rozhodnutí nemůže sloužit k jeho věcnému přezkumu. I
věcně nesprávný titul, není-li v řádné procesní formě odstraněn, může být
způsobilým podkladem výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá
vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Předpokladem nařízení výkonu rozhodnutí tedy není existence „správného“ nýbrž
vykonatelného rozhodnutí; jen není-li tato podmínka splněna, soud návrh na
nařízení výkonu zamítne (případně, je-li tato okolnost zjištěna později, výkon
zastaví).
Kromě formální vykonatelnosti (viz § 161, § 171 o.s.ř.) posuzuje soud při
nařízení výkonu i vykonatelnost materiální, tj. zda rozhodnutí, jež má být
vykonáno, obsahuje (řádné) označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu
a obsahu příslušných povinností, jakož i určení lhůty, v níž mají být splněny
(viz § 261a odst. 1 o.s.ř.).
V usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5.4.1994, sp. zn. 7 Co
872/92, uveřejněném pod č. 12/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
(od něhož není důvod se odchýlit) byl formulován závěr, že „vzhledem k
nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely není možné, aby se soudní výkon
rozhodnutí vyklizením bytu týkal jen jednoho z nich. Ukládá-li vykonávané
rozhodnutí povinnost k vyklizení pouze jednomu ze společných nájemců ohledně
bytu, který je ve společném nájmu bytu manžely, pak nemůže být takový soudní
výkon rozhodnutí, směřující jen proti jednomu z manželů, nařízen“.
Logika takového výkladu, uvádí se v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1999,
sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněném pod č. 16/2000 ve Sbírce soudních
rozhodnutí, tkví v tom, že jednak chrání práva třetí osoby (manžela povinné
osoby) potud, aby jako osoba, jíž dosud svědčí právo (společného) nájmu bytu
manžely, nebyla nucena (ve shodě s povinností manželů žít spolu, proklamovanou
ustanovením § 18 zákona o rodině) ji následovat z vyklizovaného bytu, na druhé
straně pak chrání samu povinnou osobu, potud, že nemůže být
přinucena k vyklizení bytu, v němž bydlí (v intencích § 18 zákona o rodině) s
manželem, který je nájemcem bytu.
Nejenže se toto rozhodnutí přihlašuje (též) k tomu, že titul ukládající
povinnost vyklidit byt jen jednomu z manželů (společných nájemců bytu) je
materiálně nevykonatelný; významné je, že uvedeným zdůvodněním (oproti názoru
dovolatele) činí - pro řízení o výkon rozhodnutí - nerozhodnou okolnost, že v
okamžiku dání výpovědi z nájmu právo společného nájmu bytu ještě neexistovalo.
Dovolatelův názor, že (naopak) „skutkový stav v době rozhodování odvolacího
soudu nemá na obsah povinností povinného vliv“, tedy neobstojí.
Nikoli sama věcná nesprávnost titulu, nýbrž až spojení s materiální
nevykonatelností, může vést k tomu, že jeho výkon nelze nařídit.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež tyto závěry respektuje, je tudíž správné
(prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se správnost napadeného usnesení
zpochybnit nepodařilo), pročež dovolání oprávněného Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
Oprávněný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou k založení přípustnosti dovolání
nepoužitelná zcela zjevně, neboť napadené usnesení (ve výroku o náhradě nákladů
řízení) pod ta, jež jsou zde vyjmenována - jako rozhodnutí proti kterým je
dovolání přípustné - podřadit nelze.
Totéž platí o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř. již proto, že není
v daném případě splněna podmínka, aby se jednalo o rozhodnutí ve věci samé.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než podle § 243b odst. 5, § 218 písm.
c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, resp. § 146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, jenž by
měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu