20 Nd 34/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci
složitelky C. K. D. a. s., v řízení o úschově, vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 3/2002, o určení místní příslušnosti soudu, takto:
Nejvyšší soud České republiky neurčuje, který soud projedná a rozhodne
věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 3/2002.
Složitelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na přijetí
částky 559,50 Kč do úschovy s odůvodněním, že tak chce splnit peněžitý
dluh, který má podle § 214 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) vůči
příjemkyni O. K., a který se jí nepodařilo splnit poštovní poukázkou, zaslanou
příjemkyni na její poslední známou adresu v R. Příjemkyně jí změnu bydliště
nesdělila, složitelka tedy shledává, že věřitelka je nepřítomna, a dovozuje, že
byly splněny jak hmotněprávní podmínky (§ 214 odst. 4 obch. zák.), tak
podmínky procesní (§ 185a a násl. občanského soudního řádu, dále též jen
o. s. ř.) pro „vzetí peněz do soudní úschovy“.
Obvodní soud pro Prahu 5 vyslovil usnesením ze dne 15. 1. 2002,
č.j. 18 Sd 3/2002 – 4, podle § 105 odst. 2 o. s. ř. svou
místní nepříslušnost pro toto řízení a zároveň rozhodl, že po právní moci
usnesení bude věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí podle § 11 odst.
3 o. s. ř. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, dovodil, že jde o věc,
která patří do pravomoci soudů České republiky, že však chybějí podmínky místní
příslušnosti.
Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně
a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Podle § 11 odst.
3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale
podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud,
který soud věc projedná a rozhodne.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a
rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst.
2 o. s. ř.).
Podle § 88 písm. l) o. s. ř. je k řízení o úschovách příslušný soud, v
jehož obvodu je místo plnění; jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je
k řízení o úschovách příslušný soud, který nejdříve zahájí řízení (jde o tzv.
příslušnost výlučnou).
Vzhledem k obchodněprávní povaze vztahu mezi složitelkou a příjemkyní
je podle ustanovení § 337 odst. 1 obch. zák. místem plnění peněžitého závazku
sídlo, místo podnikání, popř. bydliště věřitele, nestanoví-li smlouva nebo
obchodní zákoník jinak. Podle obsahu spisu se poslední známé bydliště
příjemkyně (věřitelky ve smyslu citovaného § 337 odst. 1 obch. zák.), které
uvádí složitelka v návrhu na zahájení řízení, nachází na území S. r.; zároveň
se z ničeho nepodává, že by příjemkyně měla své sídlo, místo podnikání či své
bydliště na území Č. r.
Podle § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním, ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb.
(dále též jen „zákon č. 97/1963 Sb.“ nebo „ZMPS“), se ustanovení tohoto zákona
použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Č. r.
vázána. Dvoustrannou mezinárodní smlouvou, která Č. r. váže ve vztahu ke S. r.,
je Smlouva mezi Č. r. a S. r. o právní pomoci poskytované justičními
orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních
věcech, podepsaná dne 29. října 1992 a uveřejněná pod č. 209/1993 Sb. (dále jen
„Smlouva“). Smlouva obsahuje ujednání o pravomoci soudů pouze v článcích I.,
II. a III. Závěrečného protokolu, který je její součástí, v žádném z
těchto článků však není upravena pravomoc soudů smluvních stran pro
řízení o úschovách a tato otázka není řešena ani ve
vícestranných mezinárodních smlouvách, jimiž jsou oba státy vázány. Zákon č.
97/1963 Sb., který rovněž neobsahuje výslovné ustanovení o pravomoci soudů Č.
r. pro řízení o úschovách, zakládá ve svém § 37 odst. 1 (pod nadpisem „Pravomoc
ve věcech majetkových“) pravomoc soudů Č. r. v majetkových sporech, je-li dána
podle českých předpisů jejich příslušnost, a umožňuje také, aby pravomoc těchto
soudů v majetkových sporech byla založena písemnou úmluvou stran.
Předpokladem existence pravomoci soudů České republiky v této věci je
tedy především jejich příslušnost; ta by ovšem byla ve smyslu § 37 odst. 1 ZMPS
dána jen tehdy, jestliže by místo plnění peněžitého závazku bylo na území Č. r.
Ve zkoumaném případě však tomu tak není (srov. opět § 337 odst. 1 obch. zák.) a
tato skutečnost – ve spojení s tím, že zároveň nelze dovodit, že by mezi
složitelkou a příjemkyní byla uzavřena písemná úmluva zakládající pravomoc ve
smyslu § 37 odst. 2 věty prvé ZMPS – vede Nejvyšší soud k závěru, že věc do
pravomoci soudů Č. r. nepatří.
Nejvyšší soud tak nemohl určit místně příslušný soud (§ 11 odst. 3 o.
s. ř.), neboť není splněn zákonný předpoklad pro takové rozhodnutí - není dána
pravomoc soudů Č. r. pro řízení. Závěr o nedostatku pravomoci českých soudů
(jakožto podmínky řízení, za níž může soud rozhodnout ve věci samé ve smyslu §
103 o. s. ř.) je přitom závazný i pro Obvodní soud pro Prahu 5, který –
vycházeje z opačného právního názoru - věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o
určení místní příslušnosti předložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu