Navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nepřípustným důkazem je proto i záznam telefonického rozhovoru, který byl takto pořízen bez vědomí hovořících osob.
ová značka: 21 Cdo 1009/98
Datum rozhodnutí: 21.10.1998
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Heslo: Dokazování
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 39 / 99
Dopisem ze dne 27. 8. 1996 žalovaná sdělila žalobci, že s ním
okamžitě zrušuje pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť
hrubé porušení pracovní kázně žalobcem spatřovala v "přípravě převzetí obchodů
společnosti na vlastní účet, tudíž sabotování jednání ve prospěch společnosti,
záměru snížení obratu společnosti, obcházení vedoucích pracovníků ve spojení
se zahraničním partnerem a jejich znevažování způsobem, který je v zásadním
rozporu s etikou v těchto vztazích". Uvedeného jednání se měl žalobce dopustit
v týdnu od 19. do 25. 8. 1996. Žalobce se domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že se porušení pracovní
kázně vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru nedopustil. Popíral,
že by připravoval převzetí obchodů společnosti na vlastní účet či dokonce
sabotoval jednání ve prospěch žalované. Uvedl, že si není vědom ani
skutečnosti, že by obcházel svoje vedoucí pracovníky; měl pouze jednoho
nadřízeného (tím byl předseda představenstva žalované), kterého pravidelně
informoval o své činnosti. O b v o d n í s o u d pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 5. 1997 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
nákladech řízení 6375 Kč k rukám advokáta JUDr. L. V. Dospěl k závěru, že
okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť v něm nebyl skutkově
vymezen jeho důvod tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným. V okamžitém
zrušení pracovního poměru nebylo podle soudu prvního stupně nikde uvedeno,
kterého konkrétního jednání se měl žalobce v týdnu od 19. do 25. 8. 1996
dopustit, a teprve u prvního "ústního" jednání žalovaná předkládala důkazy,
kterými "chtěla všeobecné vymezení konkretizovat a prokázat". Jednání žalobce
uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru soud prvního stupně po provedeném
dokazování ani neměl za prokázáno. Důkaz přepisem "diktafonového" záznamu
telefonických rozhovorů mezi žalobcem a Ing. Š. označený žalovanou, soud
prvního stupně neprovedl, neboť by to podle jeho názoru "jen zbytečně
prodlužovalo řízení". K odvolání žalované M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem
ze dne 18. 11. 1997 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci "na účet" jeho zástupce na náhradě nákladů
odvolacího řízení 1075 Kč a že proti rozsudku je přípustné dovolání "k řešení
otázky, zda lze prokazovat tvrzené skutečnosti důkazem opatřeným v rozporu s
ústavními právy na ochranu soukromí a tajemství dopravovaných zpráv". Při
rozhodování o věci samé dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního
stupně opírající se o provedené dokazování neumožňují objasnění okolností, z
nichž by bylo možné výkladem dovodit, v jakých konkrétních skutečnostech
spatřovala žalovaná důvody okamžitého zrušení pracovního poměru, které v dopise
ze dne 27. 8. 1996 vyjádřila "velmi obecně a neurčitě".
Odvolací soud proto
pokládá za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož se žalované
nepodařilo prokázat, že se žalobce dopustil jednání, které bylo uvedeno v
okamžitém zrušení pracovního poměru, a které by zároveň naplňovalo znaky zvlášť
hrubého porušení pracovní kázně. Provedení důkazu přepisem "diktafonového"
záznamu telefonických rozhovorů mezi žalobcem a Ing. Š., popřípadě reprodukcí
tohoto záznamu, není podle odvolacího soudu přípustné, neboť záznam byl
předsedou představenstva žalované pořízen bez vědomí účastníků nahrávaných
telefonických hovorů. Takový postup je podle názoru odvolacího soudu v rozporu
s ústavním právem na ochranu soukromí a tajemství dopravovaných zpráv (čl. 10
odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod), případně s právem na
ochranu soukromého života a korespondence (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod, uveřejněné pod č. 209/1992 Sb.). Odvolací soud dále zdůraznil,
že pouhý záměr převzít obchody společnosti na vlastní účet a snížit obrat
společnosti "nelze sám o sobě kvalifikovat jako porušení pracovní kázně,
protože pojmovým znakem porušení pracovní kázně je určité jednání, nikoliv
nerealizovaná, byť slovně vyjádřená myšlenka". Rozhodnutí o připuštění dovolání
proti svému potvrzujícímu rozsudku odvolací soud odůvodnil tím, že v řešení
"otázky použitelnosti důkazu", opatřeného v rozporu s ústavním právem na
ochranu soukromí a tajemství dopravovaných zpráv, spatřuje "zásadní právní
význam tohoto rozhodnutí". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání. Namítá, že použití důkazu záznamem telefonických rozhovorů mezi
pracovníky organizace je přípustné. Podle jejího názoru jsou "obecná" práva
pracovníka zaručená ústavou omezena rámcem pracovní smlouvy a zákoníkem práce. Svého práva se žalobce v soudním řízení "fakticky vzdal", potvrdil správnost
formulací uvedených v přepisu záznamu a nenavrhl soudu, aby důkaz (který byl
získán náhodou v důsledku poruch starého typu pobočkové ústředny) nebyl
připuštěn. Dovolatelka dále namítá, že občanský soudní řád nikde nestanoví, že
nejsou přípustné důkazy "ve smyslu hodnocení odvolacího soudu". Podle jejího
názoru "v rámci volného hodnocení důkazů a materiální pravdy" takový důkaz
použitelný je. Tak, jako smí zaměstnavatel "otevírat poštu s názvem organizace,
i pokud je určena jeho zaměstnancům", je podle dovolatelky oprávněn i
"monitorovat" telefonické hovory svých zaměstnanců, aby mohl chránit svá práva
a práva ostatních zaměstnanců. Skutečnost, že zaměstnanci hovoří z aparátů v
majetku svého zaměstnavatele, který telefonický hovor platí, podle názoru
dovolatelky "omezuje práva na ochranu přepravovaných zpráv zaměstnance z
hlediska ústavního práva na ochranu vlastnictví, a to v tomto případě
zaměstnavatele". Dovolatelka dovozuje, že zpráva uskutečněná za uvedených
podmínek je vlastnictvím zaměstnavatele, který s ní může volně nakládat a může
ji použít i v rámci pracovněprávního sporu; v jiném případě "by to znamenalo
nucené omezení vlastnických práv zaměstnavatele". Jako další důvod svého
dovolání dovolatelka označila "posuzování otázky tzv. záměru".
Domnívá se, že
"záměr byl nejen vyjádřen, ale i uskutečněn", jak bylo prokázáno výpovědí Ing. F. "o datech v počítačích odpovídajících záměru". Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek,
proti kterému je i podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Proto dovolání zamítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s
výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je
neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu
oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by
jinak dovolání nebylo přípustné, jen výjimečně a za výslovného předpokladu, že
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z toho vyplývá, že
dovolání může být připuštěno jen pro řešení právních otázek; jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení
přípustnosti dovolání neumožňují. Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena
výrokem odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. Pokud odvolací soud neshledal celé své rozhodnutí za zásadního
významu po právní stránce, lze dovolání podat jen z důvodu té právní otázky,
pro niž bylo připuštěno. Pro jinou právní otázku je dovolání přípustné jen za
podmínek uvedených v § 239 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, také z důvodu "posuzování
otázky tzv. záměru" žalobce převzít obchody společnosti na vlastní účet a
snížit obrat společnosti. Pro tuto zásadní právní otázku však nebylo dovolání
odvolacím soudem připuštěno. K jejímu řešení v dovolacím řízení nejsou splněny
ani podmínky uvedené v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a to především proto,
že žalovaná v odvolacím řízení - jak vyplývá z jejího odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně a přednesu u jednání odvolacího soudu - připuštění
dovolání nenavrhla.
Kromě toho žalovaná - jak je zřejmé z jejího dovolání -
ani nepodrobuje kritice právní názor odvolacího soudu, podle něhož "pouhý záměr
převzít obchody společnosti na vlastní účet a snížit obrat společnosti nelze
sám o sobě kvalifikovat jako porušení pracovní kázně", nýbrž nesouhlasí se
skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že ze strany žalobce šlo o "pouhý
záměr". Sama přitom považuje za prokázáno, že "záměr byl nejen vyjádřen, ale i
uskutečněn" (vychází tedy z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud). Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale
nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Protože z důvodu "posuzování otázky tzv. záměru" žalobce
převzít obchody společnosti na vlastní účet a snížit obrat společnosti
přípustnost dovolání založena nebyla, dovolací soud přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a to v právní otázce, k jejímuž řešení bylo dovolání
připuštěno odvolacím soudem. Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí
zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu
věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Zákon
účastníkům stanoví povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, ale
zároveň dává soudu oprávnění rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů
provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Soud je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy
účastníků a rozhodnout o tom, které z označených důkazů provede a které nikoli. Ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (jde převážně o tzv. nesporná řízení) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány; v jiných věcech může provést
jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke
zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (srov. § 120 odst. 2 a odst. 3,
větu první, o.s.ř.). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
(§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je
provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí,
hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které
jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po
stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a
provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady
(zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány
(opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud
nepřihlédne.
Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně
závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci
zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím
k nezákonným důkazům (tím, že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud
zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k
závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoli. Hlediska závažnosti (důležitosti) důkazů pro rozhodnutí a
jejich zákonnosti soud uplatňuje i při rozhodování o provedení důkazů
navržených účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1, věty druhé,
o.s.ř. Nemělo by totiž význam provádět důkazy označené účastníky, o nichž by
bylo předem známo, že k nim nebude možné při hodnocení všech důkazů podle
ustanovení § 132 o.s.ř. přihlédnout. Soud proto neprovede důkazy, které jsou
pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke
zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i
důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově
prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy,
které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy (důkazy nezákonné). Při posuzování důkazů navržených účastníky z hlediska jejich
zákonnosti je třeba rovněž přihlédnout k ustanovení čl. 90, věty první, Ústavy
České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ustanovení § 2 o.s.ř. ukládá
soudům též povinnost zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo k
porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby
práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Z těchto ustanovení upravujících
hlavní poslání soudů, obsah jejich činnosti v občanském soudním řízení a
předmět a účel občanského soudního řádu vyplývá nejen úkol soudů zajišťovat
spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob,
které byly porušeny nebo jsou ohroženy, ale též jejich povinnost postupovat v
řízení, jímž je tato ochrana zabezpečována, tak, aby samy svou činností práva
fyzických a právnických osob neporušovaly a porušování jejich práv v řízení
zamezovaly. Má-li být občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti
sloužící jejímu upevňování a rozvíjení (§ 3, věta první, o.s.ř.), nelze
připustit, aby při činnosti soudů, kterou je zajišťována ochrana práv fyzických
a právnických osob, docházelo k porušování nebo k využívání porušení jiných
práv těchto osob. Navrhne-li proto účastník občanského soudního řízení k
prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v
rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením
došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako
nepřípustný neprovede.
V posuzované věci žalovaná navrhla provedení důkazu
magnetofonovým záznamem telefonických rozhovorů mezi žalobcem a dalším
zaměstnancem žalované Ing. M. Š. pořízeným bez jejich vědomí, jehož přepis
předložila soudu. Tímto důkazem hodlala prokazovat důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru se žalobcem uvedený v jejím dopise ze dne 27.8.1996. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené
usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást
ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb. každý má
právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného
života. Čl. 13 uvedené Listiny stanoví, že nikdo nesmí porušit listovní
tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v
soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a
způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných
telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb.,
která je ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a
základních svobodách, jíž je Česká republika vázána a jež je bezprostředně
závazná a má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy České republiky), každý má
právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a
korespondence (srov. též čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech publikovaného pod č. 120/1976 Sb.). Z uvedených ustanovení vyplývá zákaz porušování tajemství
dopravovaných zpráv (korespondence), včetně zpráv podávaných telefonem,
telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Odposlech a záznam telekomunikačního
provozu je možný jen v případech a způsobem stanovených zákonem. Takovým
zákonem je v českém právním řádu zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje postup
orgánů činných v trestním řízení (srov. ustanovení § 88 tohoto zákona). Pracovněprávní předpisy záznam ani odposlech telekomunikačního provozu, jehož
účastníky jsou zaměstnanci nebo zaměstnavatelé, neumožňují. Právní názor
žalované, podle něhož jsou "obecná" práva pracovníka na tajemství zpráv
dopravovaných telefonem zaručená ústavou omezena "rámcem pracovní smlouvy a
zákoníkem práce", proto není správný. Zprávami podávanými telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny
základních práv a svobod a korespondencí ve smyslu čl. 8 odst. 1 citované
úmluvy mohou být i zprávy komunikované zaměstnancem v telefonickém hovoru
jinému zaměstnanci prostřednictvím telekomunikačního zařízení jejich
zaměstnavatele. Zaměstnavatel není oprávněn takové telefonické hovory bez
souhlasu hovořících zaměstnanců či alespoň jejich předchozího upozornění
odposlouchávat nebo - jak uvádí dovolatelka - "monitorovat", a to ani v
případě, že zprávy v těchto hovorech podávané se týkají jeho zájmů.
Tento závěr
podporuje i ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve
Strassburgu, z níž vyplývá, že telefonické hovory uskutečněné z pracoviště
mohou být zahrnuty v pojmech "soukromý život" a "korespondence" ve smyslu čl. 8
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 25.3.1998 ve věci Kopp proti Švýcarsku publikovaný
v časopise Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/1998, str. 30) a že odposlouchávání telefonických hovorů zaměstnance zaměstnavatelem je
nepřípustné, nebyl-li zaměstnanec upozorněn, že hovory vedené v interním
telekomunikačním systému zaměstnavatele podléhají odposlouchávání, a důvodně
očekával při těchto hovorech soukromí (srov. rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 25. 6. 1997 ve věci Halfordová proti Spojenému království
Velké Británie a Severního Irska, otištěný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, přílohovém sešitu XIV., str. 21). V rozsudku ve věci A. proti
Francii z roku 1993 dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že
telefonický rozhovor neztrácí svůj soukromý charakter tím, že se jeho obsah
týká nebo může týkat veřejného zájmu [srov. Čapek, J.: Evropský soud a Evropská
komise pro lidská práva, Praha 1995, str. 71 a Čapek, J.: Z rozhodnutí
Evropského soudu a Evropské komise pro lidská práva /Ochrana soukromého a
rodinného života, obydlí a korespondence/ - část VII., Právní praxe č.7/1995,
str. 430 - 432]. Platí-li posléze uvedený závěr pro telefonické hovory týkající
se svým obsahem veřejného zájmu, pak obdobně platí i pro telefonické rozhovory,
jejichž obsah se týká nebo může týkat soukromého zájmu jiné osoby (např. zaměstnavatele zaměstnanců vedoucích telefonický hovor). Za správnou není možné považovat úvahu dovolatelky o tom, že z
jejího vlastnického práva k telekomunikačnímu zařízení vyplývá i její
vlastnictví ke zprávám, které jsou prostřednictvím tohoto zařízení podávány. Zprávy dopravované telefonem nelze považovat za majetek, který by mohl být
předmětem vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, a se kterým by mohl vlastník telekomunikačního zařízení, jehož
prostřednictvím jsou telefonické zprávy komunikovány, nakládat. Zákaz
seznamovat se s telefonickými zprávami jiných osob a jakkoli s nimi disponovat
vztahující se i na vlastníka telekomunikačního zařízení proto nelze považovat
za nucené omezení jeho vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 uvedené Listiny). Povinnost zaměstnavatele respektovat tajemství zpráv dopravovaných jeho
telekomunikačním zařízením i v případě, kdy tohoto zařízení použil zaměstnanec
k účelům nesouvisejícím s plněním jeho pracovních úkolů, přitom zaměstnavatele
nijak nezbavuje práva na ochranu jeho majetku. Zaměstnavatel je oprávněn
domáhat se po zaměstnanci náhrady škody, která mu vznikla zneužitím jeho
telekomunikačního zařízení, podle ustanovení pracovněprávních předpisů (srov. §
172 a násl. zák. práce).
Nelze též přehlédnout, že magnetofonovým záznamem telefonického
rozhovoru fyzických osob jsou pořizovány zvukové záznamy jejich hlasů, které
patří mezi projevy fyzických osob osobní povahy. Takové záznamy ovšem mohou být
podle ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák. pořízeny nebo použity jen se svolením
fyzické osoby. Nedá-li fyzická osoba svolení k zaznamenání svého hlasu a
nejde-li o některý z případů uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 a 3
obč. zák., kdy jejího svolení není třeba, je pořízení nebo použití takového
zvukového záznamu porušením práva na ochranu její osobnosti (srov. ustanovení §
11 a násl. obč. zák.). Není možné souhlasit ani s námitkou dovolatelky, že žalobce se
svého práva v soudním řízení "fakticky vzdal" a nenavrhl soudu, aby důkaz
magnetofonovým záznamem jeho telefonického rozhovoru s Ing. M. Š. nebyl
připuštěn. Z obsahu spisu (viz protokol o jednání konaném u soudu prvního
stupně dne 4. 3. 1997) je naopak zřejmé, že žalobce se proti použití uvedeného
důkazu v řízení ohradil. Z uvedeného vyplývá, že důkaz magnetofonovým záznamem
telefonických rozhovorů mezi žalobcem a Ing. M. Š. provedeným bez jejich vědomí
byl žalovanou opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jeho
pořízením došlo k porušení práv obou účastníků telefonických rozhovorů. Právní
názor odvolacího soudu, podle něhož provedení tohoto důkazu není přípustné, je
proto správný. Správný je proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu i
napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.