21 Cdo 1012/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA,
advokátkou se sídlem v Plzni, Jablonského č. 604/7, proti žalovanému INTERCORP
LTD, reg. č. 5292142, se sídlem Suite B, Halley Street, London W1G9 QR, Spojené
království Velké Británie a Severního Irska, o určení, že nemovitosti nejsou
zatíženy zástavním právem, za účasti Property Mojmírova 11, a. s. se sídlem v
Praze 10, Orelská č. 6, IČO 27866866, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou,
advokátem se sídlemv Praze, Vác1avské náměstí č. 846/1, jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9
C 36/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 11. října 2012, č. j. 6 Co 1175/2007-389, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) –
původně proti obchodní společnosti WHAKARRI s. r. o., IČO 25755404, sídlem v
Praze 5, U Jezera č. 2037/22 - aby bylo určeno, že „zástavní právo váznoucí na
budově č. p. 2282 postavené na pozemku parcelní číslo 5494/1 v katastrálním
území P., zřízené smlouvou ze dne 4. 11. 1993 uzavřenou mezi Investiční bankou,
a. s., jako zástavním věřitelem a společností IWAREX, spol. s r. o. jako
zástavcem, podle níž byl vklad zástavního práva povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu v Písku pod č. j. V2-2359/93 s právními účinky vkladu dnem
4. 11. 1993, neexistuje“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že zástavní smlouvou ze
dne 4. 11. 1993 uzavřenou mezi Investiční bankou, a. s., jako zástavním
věřitelem a obchodní společností IWAREX, s. r. o., jako zástavcem bylo zřízeno
zástavní právo k označeným nemovitostem, které jsou ve vlastnictví žalobce.
Zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky zástavního věřitele za
obligačním dlužníkem, kterým byla rovněž IWAREX, s. r. o. Usnesením Městského
soudu v Praze, č. j. 91 K 79/97-149, které nabylo právní moci dne 18. 4. 2003,
byl zrušen konkurs na majetek společnosti IWAREX, s. r. o., z důvodu, že
majetek podstaty úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkursu; dnem 25. 9. 2003
byla společnost IWAREX, s. r. o., vymazána z obchodního rejstříku. Žalobce má
za to, že zánikem obligačního dlužníka bez právního nástupce došlo k zániku
závazkového právního vztahu, z něhož byl dlužník povinen zaplatit dluh věřiteli
a spolu se zánikem tohoto hlavního závazku automaticky současně zanikl i
závazek subsidiární, kterým bylo zajištěno splnění hlavního závazku, tedy
zástava váznoucí na žalobcových nemovitostech. Navíc smlouva o zřízení
zástavního práva je absolutně neplatná pro vady projevu vůle, neboť z ní není
patrno, jaké nemovitosti mají být předmětem zástavního práva.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 9 C 36/2006-66, určil,
že „zástavní právo váznoucí na budově č. p. 2282 postavené na pozemku parcelní
číslo 5494/1 v katastrálním území P., zřízené smlouvou ze dne 4. 11. 1993
uzavřenou mezi Investiční bankou, a. s., jako zástavním věřitelem a společností
IWAREX, spol. s r. o. jako zástavcem, podle níž byl vklad zástavního práva
povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Písku pod č. j. V2-2359/93 s právními
účinky vkladu dnem 4. 11. 1993, neexistuje“, a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na nákladech řízení 27.514,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana
Taraby. Dovodil, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 4.
11. 1993 je neurčitá „jak ohledně označení zástavy, tak i ohledně označení
zajišťované pohledávky“. Neurčitost není zhojena ani tím, že podle textu
zástavní smlouvy má být její přílohou výpis z katastru nemovitostí a smlouva o
úvěru. Vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy je nemovitost, musí být úplné
projevy vůle smluvních stran obsaženy v jedné listině. Neurčitost smlouvy o
zřízení zástavního práva způsobuje její absolutní neplatnost podle ustanovení §
37 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně však nesouhlasil s žalobcem
namítaným zánikem zástavního práva v důsledku zániku obligačního dlužníka
zajištěné pohledávky, neboť zánikem obligačního dlužníka zástavní právo samo o
sobě nezaniká.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – poté, co usnesením
ze dne 31. 8. 2007, č. j. 6 Co 1175/2007-102, připustil, aby na místo žalované
WHAKARRI s. r. o., IČO 25755404, sídlem v Praze 5, U Jezera č. 2037/22
vstoupila do řízení společnost INTERCORP LTD, reg. č. 5292142, se sídlem Suite
B, Halley Street, London W1G9 QR, Spojené království Velké Británie a Severního
Irska, a poté, co podáním doručeným odvolacímu soudu dne 23. 3. 2012 „Property
Mojmírova 11, a. s., IČO 27866866, se sídlem v Praze 10, Orelská č. 6“ oznámila
svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované - usnesením ze
dne 11. 10. 2011, č. j. 6 Co 1175/2007-389, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že „žalovaná společnost INTERCORP
LTD byla ke dni 28. 8. 2012 zrušena bez právního nástupce“ a že „je tedy
zřejmé, že žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení“. Vycházel přitom ze
zjištění, že podle „výpisu z Obchodního rejstříku ze dne 29. 8. 2012“
společnost č. 5292142 INTERCORP LTD, která „byla zapsána do Obchodního
rejstříku dne 19. 11. 2004“, byla podle zákona o obchodních společnostech z
roku 1985 jako společnost, jejíž ručení je omezeno, zrušena dne 28. 8. 2012.
Uzavřel, že, byla-li v žalobě označena za účastníka řízení právnická osoba,
která „zanikla výmazem z Obchodního rejstříku“ nebo jiného rejstříku, jde o
nedostatek podmínky řízení, který je neodstranitelný, a proto soud v takovém
případě řízení zastaví.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že soud nesprávně
posoudil otázku neodstranitelnosti nedostatku podmínky řízení, jestliže řízení
za takové situace nepřerušil a nevznesl dotaz ke zjištění obsahu cizího práva,
a to „zda lze zrušit právnickou osobu, která je v jiném státě účastníkem
soudních řízení a zda pokud se prokáže, že je účastníkem soudních řízení, lze
existenci právnické osoby stanoveným postupem obnovit a v soudním řízení
pokračovat“. Odvolací soud podle dovolatele postupoval nesprávně a věc
nesprávně právně posoudil, jestliže řízení zastavil, aniž by „zjistil podmínky
zrušení a zániku účastníka ve Velké Británii“ a dal žalobci (dovolateli)
možnost podat žádost o obnovení existence subjektu žalovaného tak, aby v
soudním řízení v České republice bylo možno pokračovat a ve věci samé
rozhodnout. Poukazuje dále na britskou právní úpravu, z níž dovozuje, že „nelze
bez dalšího mít za to, že tu je dán nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit podle § 104 odst. 1 o. s. ř.“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) neboť dovoláním je
napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov.
Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné
podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal toto rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení
bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může
pokračovat (§ 107 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v
řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po
zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti,
kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde
(§ 107 odst. 3 o. s. ř.).
Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§ 107 odst.
5 věta první o. s. ř.). Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1
věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v
posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít)
podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného.
Základním předpokladem pro to, aby soud v řízení uvažoval o postupu podle
ustanovení § 107 o. s. ř. je skutečnost, že je napevno postaveno, že účastník
řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (srov. §
107 odst. 1 větu první o. s. ř.). S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že
zanikne-li právnická osoba (zrušením a výmazem z obchodního rejstříku) bez
právního nástupce, je to zpravidla důvodem pro postup podle ustanovení § 107
odst. 5 o. s. ř. Taková skutečnost (zrušení právnické osoby a její výmaz z
obchodního rejstříku) však musí být v řízení postavena najisto.
Podle ustanovení § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé
nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo
oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.
Předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura
novit curia“. Byť zákon tuto zásadu výslovně uvažuje jen ve vztahu k předpisům,
jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji
obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují
jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne,
že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a
spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z
pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením
Ministerstva spravedlnosti (srovnej § 53 zákona č. 97/1963 Sb.), popř. ze
znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze
uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
– jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému
svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr, že „žalovaná společnost INTERCORP LTD byla ke dni 28. 8. 2012 zrušena
bez právního nástupce“ odvolací soud učinil z „výpisu z Obchodního rejstříku ze
dne 29. 8. 2012“, podle něhož „společnost č. 5292142 INTERCORP LTD, která byla
zapsána do Obchodního rejstříku dne 19. 11. 2004, byla podle zákona o
obchodních společnostech z roku 1985 jako společnost, jejíž ručení je omezeno,
zrušena dne 28. 8. 2012“.
S takovým závěrem však nelze souhlasit. Odvolací soud především nevysvětlil, co
se rozumí „výpisem z Obchodního rejstříku“ podle práva Spojeného království
Velké Británie a Severního Irska. Dokument ze dne 29. srpna 2012, o nějž
odvolací soud svůj závěr opírá, navíc slova „výpis z Obchodního rejstříku“
vůbec neobsahuje; je uvozen slovy „Vedoucí obchodního rejstříku pro Anglii a
Wales tímto potvrzuje, . . .“. Významem tohoto dokumentu ve vztahu k zániku
právnické osoby, jakož i obecně významem zániku právnické osoby (rozborem
příslušné právní úpravy) se ale odvolací soud nezabýval. V rozporu s obsahem
dokumentu ze dne 29. 8. 2012, podle něhož „. . . byla tato společnost zrušena
dne 28. srpna 2012.“, činí závěr, že společnost „byla ke dni 28. 8. 2012
zrušena bez právního nástupce“, aniž by rovněž vysvětlil, jakými úvahami se
řídil a z jakých dalších skutečností dovodil, že společnost (INTERCORP LTD)
byla zrušena „bez nástupce“.
Z uvedeného vyplývá, že podle dosavadních výsledků řízení nelze mít za
prokázané, že by žalovaná INTERCORP LTD, reg. č. 5292142, se sídlem Suite B,
Halley Street, London W1G9 QR, Spojené království Velké Británie a Severního
Irska ztratila způsobilost být účastníkem tohoto řízení (zanikla zrušením) a
zda po jejím případném zániku někdo vstoupil do jejích práv a povinností,
popřípadě po jejím zániku převzal práva a povinnosti, o něž v tomto řízení jde.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky
je podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu
v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243d
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů vzniklých v
tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243d odst. 1
věta druhá, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu